XXVIII

Druhý den po plese časně ráno poslala Anna Arkaďjevna muži telegram, že dnes odjíždí z Moskvy.

„Ne, musím, musím jet,“ vysvětlovala švagrové změnu svého plánu takovým tónem, jako by si byla najednou vzpomněla na tolik neodkladných záležitostí, že jim konce nebylo. „Ne, raději dnes!“

Oblonskij doma neobědval, ale slíbil, že přijde v sedm hodin, aby vyprovodil sestru.

Kitty také nepřišla, jen poslala dopis, že ji bolí hlava. Dolly a Anna obědvaly samy s dětmi a anglickou vychovatelkou. Snad že jsou děti nestálé, snad že jsou příliš citlivé a poznaly, že Anna je dnes docela jiná, než byla toho dne, kdy si ji oblíbily, že se jim už nevěnuje – ale najednou si přestaly s tetou hrát, už ji neměly rády a vůbec je nezajímalo, že odjíždí. Anna byla celé dopoledne zaměstnána přípravami k odjezdu. Psala moskevským známým, zapisovala si vydání a balila věci. Celkem se Dolly zdálo, že Anna není klidná, že má starosti, že je v duševním stavu, který Dolly dobře znala podle sebe a který nepřichází bez příčiny a většinou zastírá nespokojenost s vlastní osobou. Po obědě se šla Anna převléknout do svého pokoje a Dolly šla za ní. „Ty jsi dnes taková divná!“ řekla.

„Já? Myslíš? Ne, nejsem divná, ale jsem bláznivá. To se mi stává. Je mi pořád do pláče. Je to strašně hloupé, ale to přejde,“ rychle řekla Anna a sklonila uzardělou tvář k titěrné kabelce, do níž skládala noční čepeček a batistové kapesníky. Oči se jí nezvykle leskly a co chvíli se zamžily. „Tolik se mi nechtělo z Petrohradu a teď zas se mi nechce odtud.“

„Přijela jsi sem a vykonala jsi dobrý skutek,“ řekla Dolly, pozorně si ji prohlížejíc.

Anna se na ni podívala zarosenýma očima.

„Neříkej to, Dolly. Nic jsem nevykonala a nic jsem nemohla vykonat. Často se divím, proč se lidé domluvili, že mě budou tak rozmazlovat. Co jsem vykonala a co jsem vůbec mohla vykonat? V tvém srdci se našlo tolik lásky, žes dokázala odpustit…“

„Nevím, jak by to bez tebe dopadlo! Ty jsi tak šťastná, Anno!“ řekla Dolly. „Ty máš v duši klid a pohodu.“

„Každý máme v sobě nějakého tajného kostlivce, jak říkají Angličani.“

„Jakéhopak ty máš kostlivce? Ty máš v sobě takový klid.“

„Mám!“ náhle řekla Anna a nenadále ji místo pláče zvlnil rty potutelný, komický úsměv.

„No, tak jsou ale k smíchu ti tvoji kostlivci, a ne k pláči,“ s úsměvem řekla Dolly.

„Ba ne, jsou k pláči. Víš, proč jedu dnes, a ne až zítra? Je to doznání, které mě tížilo, a chci ti je učinit,“ pravila Anna. Energicky se opřela v křesle a hleděla Dolly přímo do očí.

A Dolly k svému údivu spatřila, jak Anna zrudla až po uši, po černé prstýnky vlasů na šíji.

„Ano,“ pokračovala Anna. „Víš, proč Kitty dnes nepřišla k obědu? Žárlí na mne… Zkazila jsem jí… Způsobila jsem, že ten ples pro ni nebyl radostí, ale utrpením. Ale opravdu za nic nemohu, a když, tak jenom trošičku,“ tenkým hlasem protáhla slovo „trošičku“.

„Bože, tos řekla docela jako Stiva!“ se smíchem pravila Dolly.

Anna se urazila.

„Ó ne, ó ne! Já nejsem Stiva,“ řekla a zamračila se. „Říkám ti to proto, že o sobě ani na okamžik nepochybuji.“

Ale v okamžiku, kdy to říkala, cítila, že nemluví pravdu; nejenže o sobě pochybovala, ale zmocňovalo se jí vzrušení, kdykoli pomyslila na Vronského; a jen proto odjížděla dřív, než zamýšlela, aby se s ním už nesetkala.

„Ano, Stiva mi říkal, že s tebou tančil mazurku a že…“

„Neumíš si představit, jak směšně to dopadlo. Chtěla jsem si jenom zahrát na dohazovačku a najednou to dopadlo úplně jinak. Snad jsem proti své vůli…“ Zrudla a zarazila se.

„To oni hned vycítí!“ řekla Dolly.

„Ale zoufala bych si, kdyby to z jeho strany bylo něco vážného,“ přerušila ji Anna. „A jsem přesvědčena, že se na všecko zapomene a Kitty mě přestane nenávidět.“

„Ale abych ti řekla pravdu, Anno, neviděla bych to moc ráda, kdyby si ho Kitty vzala. A bylo by lépe, kdyby z toho sešlo, když on, Vronskij, se do tebe mohl zamilovat během jediného dne.“

„Ach bože můj, to by bylo tak hloupé!“ pravila Anna a temný ruměnec uspokojení jí opět polil obličej, když myšlenku, kterou se obírala, uslyšela vyslovenou nahlas. „Proto teď jedu pryč, když jsem si znepřátelila Kitty, kterou jsem si tolik oblíbila. Je tak milá! Ale urovnáš to, Dolly? Viď, že ano?“

Dolly se stěží ubránila úsměvu. Měla Annu ráda, ale těšilo ji, že i ona má své slabůstky.

„Znepřátelila? To není možné.“

„Tolik bych si přála, abyste mě všichni měli rádi, jako mám ráda já vás. A teď vás mám ještě radši,“ dodala se slzami v očích. „Bože, jak jsem dneska hloupá!“

Utřela si šátečkem obličej a začala se oblékat.

Krátce před jejím odjezdem přišel opožděně Stěpan Arkaďjič s červeným, rozesmátým obličejem a s vůní vína a doutníku.

I Dolly se nakazila Anninou rozcitlivělostí, a když naposled objala švagrovou, pošeptala jí:

„Pamatuj si, Anno, nikdy nezapomenu, cos pro mne udělala. A pamatuj, že jsem tě měla a vždycky tě budu mít ráda jako nejlepší přítelkyni!“

„Nechápu proč,“ vypravila ze sebe Anna a políbila ji, zadržujíc slzy.

„Pochopila jsi mě a chápeš mě. Sbohem, zlatíčko!“