X

Pescov měl rád, aby se všecko domluvilo do konce, a nespokojil se slovy Sergeje Ivanoviče Koznyšova tím spíš, že si uvědomil nesprávnost svého mínění.

„Nikdy jsem neměl na mysli,“ obrátil se při polévce k Alexejovi Alexandroviči, „pouhou hustotu obyvatelstva, nýbrž ve spojení se základy, nikoli s principy.“

„Myslím,“ pomalu a mdle odpovídal Karenin, „že je to jedno a totéž. Podle mého názoru může mít vliv na jiný národ jen takový národ, který je na vyšším stupni rozvoje, který…“

„Ale problém je právě v tom,“ přerušil ho svým basem Pescov, který měl vždycky naspěch, aby honem honem promluvil, a zřejmě vždy vkládal do svých slov celou duši, „co máme považovat za vyšší stupeň rozvoje. Vezměme si Angličany, Francouze, Němce – kdo z nich je na vyšším stupni? Kdo koho odnárodní? Vidíme, že Porýní se pofrancouzštilo, ale Němci přece nemají nižší úroveň!“ křičel. „Je v tom nějaký jiný zákon!“

„Domnívám se, že vliv je vždy na straně opravdové vzdělanosti,“ řekl Alexej Alexandrovič a povytáhl obočí.

„Ale co máme považovat za příznak opravdové vzdělanosti?“ tázal se Pescov.

„Myslím, že tyto příznaky jsou známy,“ pravil Alexej Alexandrovič.

„Jsou ale známy docela?“ s jemným úsměvem se vložil do hovoru Koznyšov. „Dnes se uznává, že pravé vzdělání může být jen vzdělání čistě klasické. Jenže vidíme rozhořčené spory mezi oběma stranami a nemůžeme popírat, že také opačný tábor uvádí pádné argumenty ve svůj prospěch.“

„Vy jste klasik, Sergeji Ivanoviči. Budete si přát červené?“ ozval se Oblonskij.

„Nevyslovuji své mínění o tom či onom typu vzdělání,“ se shovívavým úsměvem, jako by mluvil k dítěti, pravil Koznyšov a nastavil sklenici, „říkám jenom, že obě strany uvádějí pádné argumenty,“ pokračoval, obraceje se ke Kareninovi. „Jsem vzděláním klasik, ale osobně nevím, kam bych se měl v tomto sporu zařadit. Nevidím nepopiratelné důvody, proč je humanitním vědám dávána přednost před exaktními.“

„Přírodní vědy mají stejný pedagogicko-vzdělávací vliv,“ přisvědčil Pescov. „Vezměte si třeba astronomii, vezměte si botaniku, zoologii s jejím systémem obecných zákonů!“

„Nemohu s tím tak zcela souhlasit,“ namítl Alexej Alexandrovič. „Domnívám se, že nelze přehlížet, že sám proces studia jazykových forem působí zvlášť blahodárně na duševní vývoj. Kromě toho nelze popírat ani to, že klasičtí autoři mají vysoce morální vliv, kdežto s vyučováním přírodním vědám jsou bohužel spojena škodlivá a mylná učení, která jsou morem naší doby.“

Koznyšov chtěl cosi říci, ale Pescov ho svým šťavnatým basem zarazil. Začal horlivě dokazovat nesprávnost tohoto názoru. Sergej Ivanovič klidně čekal, až se dostane ke slovu. Zřejmě měl pohotově vítěznou námitku.

„Ale,“ pravil s jemným úsměvem, obraceje se ke Kareninovi, „musíme uznat, že důkladně zvážit všechny klady a zápory těch i oněch vědních oborů je těžké a že otázka, čemu dát přednost, by nebyla vyřešena tak rychle a s konečnou platností, kdyby humanitní vzdělání nemělo onu přednost, o které jste se právě zmínil: mravní, řekněme rovnou, antinihilistický vliv.“

„Bezesporu.“

„Kdyby klasické vědy neměly tuto výhodu antinihilistického vlivu, víc bychom o věci přemýšleli, zvážili bychom důvody obou stran,“ vykládal Sergej Ivanovič s jemným úsměvem, „nechali bychom volný průběh obojímu směru. Ale dnes víme, že ty pilulky klasického vzdělání obsahují léčivou moc antinihilismu, a klidně je nabízíme našim pacientům… Ale co když chybí i tato léčivá moc?“ na závěr okořenil svou řeč peprným vtipem.

Při pilulkách Sergeje Ivanoviče se dali všichni do smíchu a zvlášť hlasitě a vesele se smál Turovcyn, neboť se konečně dočkal švandy, na kterou se těšil celou dobu, co naslouchal debatě.

Oblonskij nechybil, když pozval Pescova. S Pescovem nemohla inteligentní rozprava ustat ani na minutu. Sotvaže Sergej Ivanovič uzavřel debatu obligátním vtipem, rozvířil Pescov otázku další.

„Nemůžeme souhlasit ani s tím,“ řekl, „že by vláda sledovala tento cíl. Vláda se patrně řídí obecnými hledisky, ale zůstává indiferentní k vlivům, jež mohou mít učiněná opatření. Například otázka ženského vzdělání by měla být pokládána za škodlivou, ale vláda organizuje kursy pro ženy a otvírá jim univerzity.“

A už rozhovor přeskočil na nové téma ženského vzdělání. Karenin vyslovil myšlenku, že vzdělání žen se obvykle směšuje s otázkou svobody žen, a jen proto může být pokládáno za škodlivé.

„Naopak soudím, že tyto dvě otázky úzce souvisí,“ řekl Pescov. „Je to bludný kruh. Žena je zbavena práv pro nedostatek vzdělání a nedostatek vzdělání je způsoben bezprávným postavením. Nesmíme zapomínat, že ujařmení ženy je tak dalekosáhlé a tak dávné, že si často nechceme uvědomovat, jaká propast nás od nich dělí,“ vykládal.

„Říkáte práva,“ začal Koznyšov, když se Pescov konečně odmlčel, „práva zastávat funkce porotců, radních, předsedů zemských výborů, práva na hodnosti úřednické, na členství v parlamentě…“

„Bezesporu.“

„Ale i když ženy mohou ve zcela výjimečných případech taková místa zastávat, přece jste myslím nesprávně užil výrazu ‚práva‘. Správnější by bylo říci: povinnosti. Každý uzná, že při výkonu nějaké funkce porotce, radního, telegrafního úředníka si uvědomujeme, že konáme povinnost. A proto je správnější říci, že ženy se domáhají povinností, a to zcela oprávněně. A nemůžeme než schvalovat tuto jejich snahu pomoci mužům ve společné práci.“

„Zcela správně,“ přisvědčil Karenin. „Problém je podle mého názoru jen v tom, zda jsou k těm povinnostem způsobilé.“

„Nejspíš budou velmi způsobilé,“ vložil se Stěpan Arkaďjič, „až bude mezi nimi rozšířeno vzdělání. Vidíme to…“

„A co přísloví?“ ozval se kníže, který už dávno poslouchal, a oči mu potutelně svítily. „Před dcerami to mohu říci. Dlouhé vlasy…“

„Stejně se smýšlelo o černoších, dokud nebyli osvobozeni!“ řekl Pescov rozhořčeně.

„Jenom mi připadá divné, že se ženy domáhají nových povinností,“ pravil Koznyšov. „Zatímco bohužel vidíme, že muži se jim zpravidla vyhýbají.“

„S povinnostmi jsou spojena práva. Moc, peníze, pocty – o to ženám jde,“ mínil Pescov.

„To je totéž, jako kdybych se domáhal práva být kojnou a cítil bych se dotčen, že za to ženám platí, ale mně nechtějí,“ přisadil si kníže.

Turovcyn vypukl v hlasitý smích a Sergej Ivanovič zalitoval, že to neřekl sám.

I Karenin se usmál.

„Ano, ale muž nemůže kojit,“ řekl Pescov, „ale žena…“

„Ba nejeden Angličan odkojil na lodi své děti,“ dovolil si starý kníže v přítomnosti dcer tuto rozpustilost.

„Kolik je takových Angličanů, tolik bude i žen úřednic,“ navázal Sergej Ivanovič.

„Ano, ale co má dělat děvče, které nemá rodiče?“ vmísil se do hovoru Oblonskij, vzpomínaje na Čibisovovou, kterou měl stále na mysli, když souhlasil s Pescovem a připojoval se k jeho mínění.

„Kdyby se případ takového děvčete důkladně rozebral, zjistíme, že to děvče opustilo rodinu, ať už svou vlastní, nebo sestřinu, kde se mohlo věnovat ženskému zaměstnání,“ náhle zasáhla podrážděně do rozmluvy Darja Alexandrovna, patrně tušíc, jaké děvče má Stěpan Arkaďjič na mysli.

„Ale my hájíme zásadu, ideál!“ zvučným basem odporoval Pescov. „Žena chce mít právo na nezávislost, na vzdělání. Vědomí, že je to nemožné, ji tíží a skličuje.“

„A mne zas tíží a skličuje, že mě nepřijmou za kojnou do nalezince,“ opět řekl kníže k velkému potěšení Turovcyna, který smíchy upustil chřest tlustým koncem do omáčky.