XXVIII

Levin se toho večera s dámami nemožně nudil. Ještě nikdy ho tak nerozčilovala myšlenka, že jeho nynější nespokojenost s hospodářstvím není výlučně jeho stav, ale že je to stejné v celém Rusku, že úprava vztahu k dělníkům, kteří by pracovali jako u toho sedláka v půli cesty sem, není pouhé blouznění, nýbrž úkol, který musí být vyřešen. A zdálo se mu, že ten úkol lze vyřešit a že se o to musí pokusit.

Levin se dámám odporoučel a přislíbil, že zítra ještě zůstane celý den a vyjede si s nimi na koni do státního lesa, kde se podívají na zajímavou proláklinu. Před spaním si ještě šel do pracovny pána domu vypůjčit knihy o dělnické otázce, které mu Svijažskij nabízel. Pracovna Svijažského byl obrovský pokoj, jehož zařízení tvořila knihovna kolem zdí a dva stoly – masivní psací stůl uprostřed pokoje a kulatý stolek s posledními čísly zahraničních novin a časopisů, hvězdicovitě rozložených kolem lampy. U psacího stolu stála steláž se zásuvkami pro rozličné spisy a zásuvky byly označeny zlacenými štítky.

Svijažskij vyndal knihy a posadil se do houpací židle.

„Co si tam prohlížíte?“ řekl Levinovi, který si stoupl ke kulatému stolu a probíral se časopisy.

„Ach ano, je tam velmi zajímavý článek,“ poznamenal o listu, který Levin držel v rukou. „Dovídáme se,“ dodal zvesela a živě, „že hlavním původcem dělení Polska vůbec nebyl Bedřich Veliký. Dovídáme se…“ A srozumitelně jako vždy vyložil stručně tyto nové, velice významné a zajímavé objevy. Ačkoli teď Levina nejvíc zaměstnávaly úvahy o hospodářství, přece se v duchu ptal, když naslouchal hostiteli: Co v něm vlastně vězí? A proč, proč se zajímá o dělení Polska? Když Svijažskij domluvil, Levin se bezděčně otázal: „A co má být?“ Ale nebylo nic. Jen bylo zajímavé, že „se dovídáme“. Svijažskij však nevysvětlil ani nepokládal za nutné vysvětlovat, proč ho to zajímá.

„Ano, ale mne velice zaujal ten nazlobený statkář,“ s povzdechem pravil Levin. „Je bystrý a měl v mnohém pravdu.“

„Ale jděte! Zarytý tajný otrokář jako všichni!“

„Jichž jste maršálkem a vznešeným velitelem…“

„Ano, jenže je odvelím jiným směrem,“ řekl Svijažskij se smíchem.

„Moc mě zajímá jedna věc,“ pravil Levin. „Má pravdu, že racionální hospodářství nám nejde, že prospívá jen hospodářství lichvářské, jak to dělá ten tichošlápek, anebo hospodářství docela primitivní. Kdo za to může?“

„Ovšemže my sami. A pak, není pravda, že to nejde. Vasilčikovovi se daří.“

„To je fabrika…“

„Ale stejně nechápu, proč se divíte. Lid je na takovém nízkém stupni materiálního i duševního vývoje, že se asi musí bránit všemu, co je mu vzdáleno. V Evropě se racionální hospodářství daří proto, že tam mají vyspělý lid. Musíme tedy vzdělávat lid, to je to celé.“

„Ale jak máme lid vzdělávat?“

„Ke vzdělání lidu potřebujeme tři věci: školy, školy a zase školy –“

„Ale přece sám říkáte, že lid je na nízkém stupni materiálního vývoje. Co by tu byly platné školy?“

„Víte, připomínáte mi anekdotu o radách pacientovi. – Měl byste zkusit projímadlo. – To už jsem měl, ale je mi hůř. – Zkuste pijavky. – Už to s nimi zkoušeli. Je mi hůř. – No, tak to už se jenom modlete k pánubohu. – Už jsem to zkoušel a je mi pořád hůř. – My dva jsme na tom stejně. Já říkám politická ekonomie, vy říkáte – je to horší. Já říkám socialismus a vy, že je to horší. Vzdělání a zas je to podle vás horší.“

„Ale co tu pomohou školy?“

„Lidé budou mít jiné potřeby.“

„Tomu jsem nikdy nemohl přijít na chuť,“ vášnivě odporoval Levin. „Jak školy pomohou lidu zlepšit materiální poměry? Říkáte, že školy, vzdělání v něm probudí nové potřeby. Tím hůř, protože lid je nebude moci uspokojit. A jak by mu znalost sčítání a odčítání a katechismu mohla pomoci k zlepšení materiálních poměrů, to jsem nikdy nemohl pochopit. Předevčírem večer jsem potkal ženskou ze vsi. Nesla nemluvně, ptal jsem se jí, kam jde. Řekla, že kluk dostal psotník, tak že s ním byla u báby, aby jí ho vykurýrovala. Ptal jsme se, jak bába léčí psotník. To prý posadí děcko ke slepicím na hřad a něco při tom povídá.“

„Tak vidíte, říkáte totéž! Aby nechodila s léčením psotníku do kurníku, musí…,“ s veselým úsměvem řekl Svijažskij.

„Ale ne!“ mrzutě odtušil Levin. „Ta léčba je pro mne něco podobného jako léčba lidu školami. Lid je chudý a nevzdělaný, to vidíme stejně dobře, jako vesnická žena pozná psotník, protože děcko křičí. Ale jak by v tom neštěstí, v bídě a zaostalosti měly pomoci školy, to je stejně nepochopitelné, jako že proti psotníku pomohou slepice na hřadu. Musí se odpomoci tomu, co působí jeho bídu.“

„No, alespoň v tom se shodujete se Spencerem, kterého máte tak nerad. Také říká, že vzdělanost může být důsledkem lepšího hmotného zabezpečení a životního pohodlí, častého omývání, jak říká, ale nikoli znalosti čtení a počtů…“

„Inu, jsem velmi rád, nebo naopak velmi nerad, že jsem se shodl se Spencerem. Jenže to vím už dávno. Školy nepomohou, ale pomůže takový hospodářský systém, při kterém bude lid bohatší a bude mít víc volného času, a pak budou i školy.“

„Nicméně mají v celé Evropě povinnou školní docházku.“

„A co vy, souhlasíte v tomto bodě se Spencerem?“ otázal se Levin.

Ale Svijažskému se zakmitl v očích úlek. S úsměvem řekl: „Ne, s tím psotníkem je to báječné! Opravdu jste to slyšel na vlastní uši?“

Levin viděl, že všecka námaha je marná, že nenajde souvislost mezi životem toho člověka a jeho myšlením. Zřejmě mu bylo naprosto lhostejné, jak vyzní jeho úvahy, chtěl jen proces uvažování. A bylo mu nemilé, když ho proces uvažování zaváděl do slepé uličky. To neměl rád, a aby se tomu vyhnul, zaváděl řeč na něco příjemného a veselého.

Všechny dojmy z toho dne, od zážitku u sedláka v půli cesty, což tvořilo jakýsi základ všech dnešních dojmů a myšlenek, všechny ty dojmy na Levina mocně zapůsobily. Ten milý Svijažskij, mající po ruce myšlenky jen pro společenskou potřebu a zřejmě ještě nějaké jiné, Levinovi utajené životní zásady, a zároveň tento Svijažskij se zástupem, s legionem, udávající veřejné mínění a názory, které jsou mu cizí; ten zatrpklý statkář, který má dokonale pravdu ve svých úvahách, pracně dobytých životem, ale nemá pravdu ve své roztrpčenosti na celou třídu, nejlepší třídu v Rusku; nespokojenost s vlastní činností a nejasná naděje, že se to vše napraví – všecko splývalo v pocit vnitřního neklidu a očekávání brzkého řešení.

Levin osaměl ve vykázaném pokoji. Ležel na pérové žíněnce, na které se vždycky zhoupl, kdykoli pohnul rukou nebo nohou, a dlouho nemohl usnout. Nezaujal ho rozhovor se Svijažským, třebaže mu řekl mnoho moudrých věcí. Ale statkářovy argumenty stály za úvahu. Levin si mimoděk vybavil všechna jeho slova a v duchu si opravoval vlastní odpovědi.

Ano, měl mu říci: „Tvrdíte, že naše hospodářství neprospívá proto, že sedlák nenávidí jakákoli zlepšení, a že je máme zavádět mocí. Ale kdyby se bez těchto zlepšení vůbec nedalo hospodařit, měl byste pravdu. Jenže to jde, a to jen tam, kde dělník pracuje ve shodě se svými zvyky, jako u toho pantáty, co bydlí při cestě sem. Vaše i naše všeobecná nespokojenost svědčí o tom, že za to můžeme my anebo dělníci. Už dávno si fachčíme podle svého, po evropsku, aniž se ptáme po vlastnostech pracovní síly. Zkusme vidět v pracovní síle nikoli ideální pracovní sílu, ale ruského rolníka s jeho pudy, a zařiďme si hospodářství podle toho. Představte si,“ měl mu Levin říci, „že hospodaříte jako ten starý sedlák, že jste našel způsob, jak zainteresovat dělníky na pracovním úspěchu, a našel jste i střední cestu v pokročilých metodách, kterou uznávají – a pak půdu nevymrskáte, ale přitom sklidíte dvakrát třikrát tolik co dřív. Rozdělte půdu napolovic a polovičku dejte pracovní síle. Rozdíl, který vám zbyde, bude větší, a také na pracovní sílu připadne víc. A aby se to mohlo udělat, musíme snížit úroveň hospodářství a zainteresovat dělníky na jeho úspěchu. Jak to provést, to už jsou detaily, ale je to nepochybně možné.“

Tato myšlenka Levina mocně vzrušila. Až do půlnoci nespal, dopodrobna promýšlel, jak myšlenku uskutečnit. Nehodlal původně odjet už druhý den, ale teď se rozhodl, že časně ráno pojede domů. Kromě toho v něm ta švagrová s výstřihem budila pocit blízký lítosti a studu, jako by byl spáchal špatný čin. Ale především musel bez meškání odjet. Musel zavčas předložit rolníkům nový návrh, než budou zasety ozimy, aby se pak silo už na nových základech. Umínil se, že předělá celé dosavadní hospodářství.