XV

Když se hosté rozešli, pověděla Kitty matce o svém rozhovoru s Levinem a přes veškerý soucit, který s Levinem měla, ji těšilo pomyšlení, že dostala nabídku k sňatku. Nepochybovala, že jednala správně. Ale na loži dlouho nemohla usnout. Vytrvale ji pronásledoval určitý dojem. Byl to Levinův obličej se svraštěným obočím a dobrotivýma, chmurně a smutně hledícíma očima, jak tak stál, naslouchal otci a díval se po ní i po Vronském. A přišlo jí ho tolik líto, že jí vhrkly slzy do očí. Ale rázem si vzpomněla, komu dala přednost. Živě si vybavila mužný, pevný obličej, ušlechtilý klid a vyzařující dobrotu ke všem; vzpomněla si na lásku toho, koho měla ráda, a opět ji zaplavila radost, a Kitty s úsměvem štěstí ulehla do polštářů. Škoda, přeškoda, ale co se dá dělat? Nemůže za to. Tak k sobě mluvila, avšak vnitřní hlas jí pravil něco jiného. Zda lituje, že Levina tolik upoutala, anebo že ho odmítla, sama nevěděla. Ale její štěstí bylo zkaleno pochybnostmi. „Pane, smiluj se! Pane, smiluj se nade mnou!“ opakovala si v duchu, dokud neusnula.

Dole v malém pánském pokoji se tou dobou odehrávala mezi rodiči scéna, jaké teď mívali často, když šlo o milovanou dceru.

„Co? Tohle!“ křičel kníže, rozháněje se rukama, a honem se zas halil do veverčího županu. „To, že nevíte, co je hrdost, důstojnost, že zostouzíte a ničíte dceru těmi hanebnými, pitomými námluvami!“

„Proboha tě prosím, muži, co jsem udělala?“ řekla kněžna skoro plačky.

Šťastná a spokojená po rozmluvě s dcerou přišla dát knížeti dobrou noc, a třebaže nehodlala vyprávět o Levinově nabídce a Kittině odmítnutí, přece muži naznačila, že pokládá věc s Vronským za hotovou, že se to rozhodne s konečnou platností, jakmile přijede jeho matka. A po těch slovech se kníže najednou rozčertil a začal vykřikovat neslušná slova.

„Co jste udělala? Inu: za prvé lovíte ženicha a celá Moskva o tom bude mluvit, a právem. Když už pořádáte večírky, zvěte všecky, a nejenom vyvolené ženichy. Pozvěte všecky ty cápky (takto kníže tituloval moskevské mladé muže), pozvěte si pianistu, a ať se tancuje, a ne jako dnes – zvát si pány ženichy a dávat to všecko dohromady. Nemohu to vidět, dělá se mi zle. Však už máte, co jste chtěla, holka je poblázněná. Levin je stokrát lepší člověk. Ale tohle je petrohradský floutek, jakých je tam na kopy a všichni jsou na jedno brdo, samý neřád. Ale i kdyby byl královský princ, má dcera se nepotřebuje nikoho doprošovat!“

„Ale co já jsem udělala?“

„To, že…,“ hněvivě zvolal kníže.

„Já vím, kdyby bylo po tvém,“ přerušila ho kněžna, „nikdy bychom dceru nevdali. Když je to takové, musíme odjet na venkov.“

„A bude to nejlepší.“

„Ale počkej. Copak někomu podkuřuju? Vůbec ne. Ale mladý muž, a to velice slušný mladý muž, se zamiloval a ona myslím…“

„Ano, vy myslíte! Ale co když se zamiluje doopravdy, a on pomýšlí na ženění asi tak jako já?… Och! Radši bych se neviděl! Ach spiritismus, ach Nice, ach na plese…“ Kníže chtěl ženu napodobit a dělal za každým slovem pukrle. „Ale co když uděláme Kátěnku nešťastnou, co když si vážně vezme do hlavy…“

„Ale proč myslíš?“

„Nemyslím, ale vím to. My na to máme dobrý nos, ale ženské ne. Je tu člověk, který to myslí vážně, a to je Levin. A pak ten pudivítr, to fintidlo, které se chce jenom pobavit.“

„No, když ty si vezmeš něco do hlavy…“

„Však si vzpomeneš, ale už bude pozdě, jako s Dášenkou.“

„Tak dobře, dobře, nebudeme o tom mluvit,“ zarazila ho kněžna, když si vzpomněla na nešťastnou Dolly.

„Zcela správně. Dobrou noc!“

Manželé si udělali navzájem křížek, políbili se, ale rozešli se s vědomím, že každý si myslí své.

Zpočátku byla kněžna pevně přesvědčena, že dnešní večer rozhodl o Kittině osudu a že nemůže být pochyb o úmyslech Vronského. Ale mužova slova ji zneklidnila. A když se vrátila do své ložnice, tu stejně jako Kitty, plna hrůzy před nejistou budoucností, si v duchu několikrát opakovala: „Pane, smiluj se, Pane, smiluj se nade mnou!“