V

Stěpan Arkaďjič se ve škole dobře učil, neboť byl velmi nadaný, ale přitom byl lenoch a nezbeda, takže se octl mezi posledními. Ale přes svůj věčně hýřivý život, nižší hodnosti a poměrně mladá léta měl významné, dobře placené místo přednosty v jednom moskevském úřadě. Dostal je prostřednictvím manžela své sestry Anny, Alexeje Alexandroviče Karenina, zastávajícího jedno z nejdůležitějších míst na ministerstvu, jemuž úřad podléhal; ale kdyby je byl Karenin šva­grovi neopatřil, mohla zasáhnout spousta jiných osob, bratří, sester, bratranců, sestřenic, strýců i tet, a Stiva Oblonskij by byl dostal toto či podobné místo s šesti tisíci služného, které potřeboval, neboť byl na tom zle, přestože jeho žena měla slušný majetek.

Polovinu Moskvy tvořili příbuzní a přátelé Stěpana Arkaďjiče. Narodil se mezi lidmi, kteří byli nebo se stali mocnými tohoto světa. Třetina nejvyšších státních úředníků, starých pánů, byla přáteli jeho otce a pamatovali Stivu ještě v kolébce. Druhá třetina si s ním tykala a třetí byli jeho dobří známí. Dárci pozemských rozkoší v podobě míst, důchodů, koncesí aj. byli tudíž sami jeho přátelé a nemohli vlastního člověka přehlédnout. A Oblonskij se nemusel příliš namáhat, aby získal výnosné místo. Stačilo nebýt odmítavý, nezávidět, nehádat se, nebýt urážlivý, což při své vrozené dobrotě ani nikdy nedělal. Bylo by mu k smíchu, kdyby mu někdo řekl, že nedostane místo s takovým služným, jaké potřebuje, tím spíš, že ani nežádal nic kromobyčejného. Chtěl jen to, co měli jeho vrstevníci, a vykonávat takový úřad mohl stejně dobře jako každý jiný.

Všichni známí měli Stěpana Arkaďjiče v oblibě pro jeho dobrou, veselou povahu a nespornou poctivost, a zároveň měl v sobě, ve svém hezkém, příjemném zevnějšku, v jiskrných očích, černém obočí, vlasech i v bílém a růžolícím obličeji cosi, co přímo fyzicky budilo náklonnost a veselost v lidech, kteří se s ním stýkali. „Ale! Stiva! Oblonskij! Tu ho máme!“ říkalo se s radostným úsměvem téměř vždy, jakmile se objevil. I když se někdy stávalo, že mezi řečí vyšlo najevo, že se vlastně nic tak radostného neděje, už druhý či třetí den se všichni těšili ze shledání s ním docela stejně.

Za tři roky, co byl Oblonskij přednostou v onom moskevském úřadě, si získal nejen lásku, ale i úctu kolegů, podřízených, představených a všech, kdo s ním měli nějaké jednání. K hlavním vlastnostem, jimiž si získal v úřadě všeobecnou vážnost, patřila za prvé nesmírná shovívavost k lidem, která pramenila z toho, že si byl vědom vlastních chyb; za druhé dokonalá liberálnost, nebyla však vyčtena z novin, ale měl ji v krvi, a proto se choval naprosto stejně ke všem lidem bez rozdílu stavu a povolání; a za třetí – a to především – to byla naprostá lhostejnost k činnosti, kterou se zabýval, takže se nikdy nedal strhnout a nedopouštěl se chyb.

Dojel k úřední budově, v doprovodu uctivého sluhy, který za ním nesl aktovku, se odebral do své malé pracovny, oblékl si uniformu a vstoupil do dvorany. Všichni písaři a úředníci vstali a vesele a uctivě zdravili. Stěpan Arkaďjič šel jako vždy rychle na své místo, stiskl ruce přítomným členům rady a posadil se. Zavtipkoval a prohodil tu i tam pár slov, přesně tolik, nakolik to bylo vhodné, a dal se do práce. Nikdo neuměl lépe než on najít onu správnou dávku volnosti, prostoty i oficiálnosti, které je zapotřebí k příjemnému úřadování. Tajemník přišel se spisy vesele a uctivě jako všichni v úřadě Stěpana Arkaďjiče a pravil familiárním, liberálním tónem, který Oblonskij zavedl:

„Přece jsme vymámili to hlášení z penzské guberniální správy. Račte, tady je to…“

„Tak konečně přišlo?“ řekl Oblonskij a založil si listinu prstem. „Prosím, pánové…“ A úřední hodiny začaly.

Kdyby tak věděli, myslil si, zatímco se skloněnou hlavou poslouchal hlášení a významně se při tom tvářil, kdyby tak věděli, jaký provinilý chlapeček byl před půlhodinou jejich předseda! A při četbě hlášení mu oči jen hrály. Úřední hodiny měly trvat až do dvou a ve dvě byla přestávka a svačina.

Ještě nebyly dvě, když se velké skleněné dveře otevřely a kdosi vstoupil. Všichni členové, sedící pod mocnářovou podobiznou a za jehlanem se státním znakem, se otočili ke dveřím, potěšeni vítaným rozptýlením. Ale sluha stojící u dveří návštěvníka hned vykázal a zavřel za ním.

Když byl spis dočten, Oblonskij vstal, protáhl se, v duchu liberalismu své doby si vytáhl cigaretu už ve dvoraně a zamířil do pracovny. Dva kolegové, Nikitin, starý úředník tělem duší, a kammerjunker¹ Griněvič, šli s ním.

„Dost času po svačině,“ řekl Stěpan Arkaďjič.

„Bodejť!“ ozval se Nikitin.

„Ten Fomin ale musí být prohnaný chlap,“ řekl Griněvič o jednom z účastníků projednávaného případu.

Stěpan Arkaďjič se po těch slovech zakabonil, aby dal na srozuměnou, že není vhodné tvořit si úsudek předčasně, a Griněvičovi neodpověděl.

„Kdo to chtěl dovnitř?“ zeptal se sluhy.

„Nějaký pán, Vaše Excelence, sem vlezl bez dovolení, jen jsem se otočil. Ptal se po vás. Říkal jsem mu, až páni odejdou, tak…“

„Kde je?“

„Asi šel do předsíně, prve pořád chodil tady. Tamhle je.“ Sluha ukázal na statného, ramenatého muže s kadeřavým vousem. Muž si ani nesundal beranici a rychle a mrštně běžel po vyšlapaných kamenných schodech nahoru. Vyzáblý úředník s aktovkou, který šel dolů, zůstal na chvilku stát, káravě se podíval běžícímu muži na nohy a pak tázavě pohlédl na Oblonského.

Stěpan Arkaďjič stál pod schodištěm. Jeho dobrácká zářící tvář nad vyšívaným límcem uniformy se rozzářila ještě víc, když poznal příchozího.

„Vždyť jsem si to myslel! Levine, konečně!“ řekl s přátelským posměškem a měřil si Levina, kráčejícího k němu. „Že se ti neošklivilo jít za mnou do tohohle brlohu?“ Stěpan Arkaďjič se nespokojil stiskem ruky a políbil přítele. „Jsi tu dlouho?“

„Teď jsem přijel a měl jsem obrovskou chuť tě vidět,“ odpověděl Levin, nesměle a přitom mrzutě a neklidně se rozhlížeje kolem sebe.

„Půjdem do pracovny,“ řekl Stěpan Arkaďjič, neboť už znal samolibou a zatrpklou nesmělost svého přítele. Chytil ho za ruku a táhl za sebou, jako by ho vyváděl z nebezpečí.

Stěpan Arkaˇďjič si tykal skoro se všemi známými, se starými pány, šedesátníky, s dvacetiletými chlapci, s herci, s ministry, s obchodníky i s generálpobočníky, takže mnozí, s nimiž si tykal, byli na opačných koncích společenského žebříčku a velmi by se podivili, že mají prostřednictvím Oblonského něco společného. Tykal si s každým, s kým popíjel šampaňské, a šampaňské popíjel s kdekým, a setkával-li se před podřízenými s „trapnými kamarádíčky“, jak říkal svým četným přátelům, dovedl s vrozeným taktem mírnit nemilý dojem, kterým to na podřízené působilo. Levin nebyl „trapný kamarádíček“, ale Oblonskij svým taktem vycítil, že se o něm domnívá, že by možná před podřízenými nerad dával najevo, jak jsou spolu spřáteleni, a proto ho rychle zavedl do pracovny.

Levin byl skoro stejně starý jako Oblonskij a tykali si nejen proto, že by se spolu napili na bratrství. Levin byl jeho kamarád a druh raného mládí. Měli se rádi přes různost povah a zálib, jako se mají rádi přátelé, kteří se sblížili v raném mládí. Ale jak už to chodívá mezi lidmi, kteří si zvolili různé pole působnosti, i když každý z nich rozumově omlouval působnost druhého, přesto jí v duchu pohrdal. Každý se domníval, že život, který vede on sám, je jedině ten pravý, kdežto život, který vede přítel, je pouhý přízrak. Oblonskij se při pohledu na Levina neubránil mírnému posměšku. Už pokolikáté ho viděl přijíždět do Moskvy z venkova, kde na něčem pracoval, ale na čem vlastně, nemohl Oblonskij nikdy pořádně pochopit ani se o to hrubě nezajímal. Levin pokaždé přijížděl do Moskvy rozčilený, uspěchaný, nesvůj, což ho dráždilo, a povětšině přicházel s nečekaným, zbrusu novým názorem na věci. Stěpan Arkaďjič se tomu smál a líbilo se mu to. Stejně tak i Levin v hloubi duše pohrdal přítelovým životem v městě i jeho zaměstnáním, které pokládal za hloupost, a smál se tomu. Ale rozdíl byl v tom, že Oblonskij dělal, co dělají všichni, a smál se sebevědomě a dobromyslně, kdežto Levinovi sebevědomí chybělo a někdy se i zlobil.

„Už jsme tě dávno čekali,“ řekl Oblonskij, když vstoupili do pracovny a pustil Levinovu ruku, dávaje tím jaksi na srozuměnou, že zde už nebezpečí nehrozí. „Jsem moc a moc rád, že tě vidím,“ pokračoval. „Co děláš? Jak se máš? Kdy jsi přijel?“

Levin mlčel, jen si prohlížel neznámé tváře dvou kolegů Oblonského a zejména se díval na ruku elegantnímu Griněvičovi, který měl tak bílé dlouhé prsty, tak dlouhé, žluté, zahnuté nehty a tak obrovské, lesklé manžetové knoflíčky, že ty ruce zřejmě upoutávaly cele jeho pozornost a zbavovaly ho volnosti myšlení. Oblonskij si toho hned všiml a usmál se.

„Ach ano, dovolte, abych vás seznámil,“ řekl. „Moji kolegové, Filip Ivanyč Nikitin, Michail Stanislavovič Griněvič.“ Pak se obrátil k Levinovi. „Regionální pracovník, nový člověk v samosprávě, borec vzpírající jednou rukou pět pudů², chovatel dobytka, lovec a můj přítel Konstantin Dmitrič Levin, bratr Sergeje Ivanyče Koznyšova.“

„Těší mě,“ řekl starý pán.

„Mám čest znát se s vaším panem bratrem,“ řekl Griněvič a podával Levinovi jemnou ruku s dlouhými nehty.

Levin se zakabonil, chladně stiskl podanou ruku a honem se obrátil k Oblonskému. Ačkoli měl svého nevlastního bratra, spisovatele známého po celém Rusku, ve velké úctě, přece nemohl vystát, když k němu někdo mluvil ne jako ke Konstantinu Levinovi, ale jako k bratrovi slavného Koznyšova.

„Ne, už nejsem regionální pracovník. Pohádal jsem se se všemi a už nejezdím do schůzí,“ řekl k Oblonskému.

„To tedy brzo!“ s úsměvem pravil Oblonskij. „Ale jak to? Proč?“

„To je dlouhá historie. Někdy ti to povím,“ řekl Levin, ale už se dal do vyprávění. „Inu, krátce řečeno jsem nabyl přesvědčení, že žádná regionální činnost neexistuje a nemůže existovat,“ začal, jako by ho byl někdo z přítomných urazil, „na jedné straně jsou to hračičky, hrají si tam na parlament a já nejsem ani dost mladý, ani dost starý, abych si hrál. A na druhé (zajíkl se) straně je to pro koterii³ z okresu prostředek, jak vytloukat těžké peníze. Dřív to bývalo poručenství, soudy, a teď máme samosprávu. Nejde o úplatky, ale o nezasloužené platy,“ mluvil vášnivě, jako by mu někdo z přítomných odporoval.

„Ale! Vidím, že už jsi zas v nové fázi, tentokrát konzervativní,“ ozval se Stěpan Arkaďjič. „Ale to až potom.“

„Ano, až potom. Ale musel jsem se s tebou setkat,“ řekl Levin, upíraje nenávistný pohled na Griněvičovu ruku.

Oblonskij se pousmál.

„Jak to, říkal jsi mi, že už se nikdy nebudeš oblékat podle evropské módy.“ Prohlížel si jeho nové šaty, zřejmě od francouzského krejčího. „Už je to tak, vidím to. Nová fáze.“

Levin se najednou začervenal, ale ne jako se červenají dospělí, totiž nepatrně, že to ani sami nepozorují, nýbrž jako se červenají malí chlapci, kteří tuší, že jsou ve svém ostychu směšní, a proto se stydí a červenají se ještě víc, divže jim není do pláče. A bylo tak zvláštní, když ten moudrý, mužný obličej vypadal tak dětsky, že se Oblonskij na něho přestal dívat.

„Ale kde se sejdem? Moc bych s tebou potřeboval mluvit,“ řekl Levin.

Oblonskij se zamyslil.

„Víš co, pojedem ke Gurinovi na svačinu a tam si pohovoříme. Do tří mám čas.“

„Ne,“ ozval se Levin po chvilce přemýšlení, „ještě mám nějakou cestu.“

„Tak dobře, půjdeme spolu na oběd.“

„Na oběd? Ale mně o nic nejde, jenom bych ti rád řekl pár slov, a popovídat si můžeme později.“

„Tak mi řekni těch pár slov hned teď a u oběda si pohovoříme.“

„Těch pár slov…,“ začal Levin. „Ale vlastně o nic nejde.“ Najednou se zatvářil zlostně, jak se snažil překonat ostych. „Co dělají Ščerbackých? Všecko při starém?“

Oblonskij věděl už dávno, že Levin je zamilován do jeho švagrové Kitty, a proto se pousmál a oči mu vesele zablýskly.

„Říkáš pár slov, ale já ti tak stručně odpovědět nemohu, protože… Promiň na okamžik.“

Vstoupil tajemník, chovající se s familiární uctivostí a s jistým, všem tajemníkům společným, skromným vědomím, že se v úředních věcech vyzná lépe nežli šéf, přistoupil s akty k Oblonskému a začal mu pod rouškou dotazu vykládat nějakou nesnáz. Oblonskij ho ani nenechal domluvit a jemně ho vzal za rukáv.

„Ne, radši to udělejte, jak jsem říkal,“ pravil, výtku zmírnil úsměvem, a když stručně vyložil, jak se dívá na věc, odsunul akta a řekl: „Takhle to udělejte. Takhle, prosím, Zachare Nikitiči.“

Tajemník se zaraženě vzdálil. Levin se během porady s tajemníkem úplně zbavil rozpaků a teď tu stál opřen oběma rukama o židli a dělal ironicky pozorný obličej.

„Nechápu, nechápu,“ řekl.

„Co nechápeš?“ pravil Oblonskij rovněž s veselým úsměvem a vyndal si cigaretu. Čekal, že mu Levin něco provede.

„Nechápu, co tu děláte,“ řekl Levin a pokrčil rameny. „Jak to můžeš brát vážně?“

„Pročpak?“

„Ale proto, že tu není co dělat.“

„To si myslíš ty, ale máme tu práce nad hlavu.“

„Samé papírování. No, ale ty máš k tomu schopnosti,“ dodal Levin.

„Čili máš na mysli, že mi cosi chybí?“

„Snad. Ale stejně se obdivuji tvé vznešenosti a jsem pyšný, že mám za přítele tak vznešeného člověka. Jenže jsi mi neodpověděl na mou otázku,“ dodal a se zoufalým úsilím hleděl Oblonskému zpříma do očí.

„No dobře, dobře. Jen počkej, taky na tebe dojde. Tobě je hej, když máš v karazinském okrese tři tisíce děsjatin⁴ a k tomu takové svaly a jsi svěží jako dvanáctiletý žabec. Ale taky za námi jednou přijdeš. Ano, tedy k tomu, nač ses ptal. Nic se nezměnilo, ale škoda, žes tam tak dlouho nebyl.“

„Copak?“ polekaně se tázal Levin.

„Ale nic. Pak si to řekneme. Ale proč jsi vlastně přijel?“

„Ach, o tom taky až později,“ řekl Levin a zase zrudl až po uši.

„No dobře. Je to jasné. Víš, pozval bych tě k nám, ale žena není docela zdráva. Ale poslyš, kdybys je chtěl vidět, budou teď asi od čtyř do pěti v zoologické zahradě. Kitty tam chodí bruslit. Jeď tam a já přijedu za tebou a půjdem spolu někam na oběd.“

„Výborně, tak na shledanou.“

„Ale určitě, jak tě znám, mohl bys zapomenout nebo zničehonic ujet na venkov!“ zvolal Oblonskij se smíchem.

„Ne, jistě.“

Teprve když vycházel z pracovny, uvědomil si Levin mezi dveřmi, že se zapomněl poroučet kolegům Oblonského.

„To je asi moc energický pán,“ řekl Griněvič, když Levin odešel.

„Ba holenku,“ Stěpan Arkaďjič potřásl hlavou, „ten se má! Tři tisíce děsjatin v karazinském okrese, život před sebou, jak je svěží! To není jako našinec.“

„Ale nač vy byste si mohl stěžovat, Stěpane Arkaďjiči?“

„Ale, je to mizérie,“ řekl Oblonskij s těžkým povzdechem.