XXXI

Vronskij se celou tu noc ani nepokoušel usnout. Seděl na svém sedadle, chvílemi upíral zrak přímo před sebe, chvílemi si prohlížel nastupující a vystupující lidi. Jestliže už dříve ohromoval a rozčiloval neznámé lidi svým neotřesitelným klidem, zdál se dnes tím spíš hrdý a soběstačný. Díval se na lidi jako na věci. Nervózní mladý muž, úředník okresního soudu, sedící proti němu, pojal k němu nenávist, že se tak tváří. Mladý muž si od něho připaloval, navazoval rozmluvu, dokonce do něho strkal, aby mu dal na srozuměnou, že není věc, nýbrž člověk, ale Vronskij se na něho pořád díval jako na lucernu a mladý muž dělal kyselý obličej, neboť cítil, jak ztrácí rozvahu pod tíhou faktu, že není uznáván za člověka.

Vronskij nikoho a nic neviděl. Připadal si jako král, nikoli proto, že by věřil, že na Annu udělal dojem, tomu ještě nevěřil –, ale proto, že dojem, kterým na něho zapůsobila ona, ho naplňoval štěstím a pýchou.

Co z toho všeho vzejde, nevěděl ani na to nemyslil. Cítil, že veškeré jeho síly, až dosud rozptýlené, roztříštěné, jsou teď soustředěny a se strašnou energií směřují k jedinému blahému cíli. A byl proto šťasten. Věděl jenom, že jí pověděl pravdu, že jede tam, kde je ona, že všechno životní štěstí, jediný smysl života spatřuje nyní v tom, aby ji mohl vidět a slyšet. A když v Bologově vystoupil a chtěl se jít napít minerálky a uviděl Annu, jeho první slova jí bezděčně vyjádřila, co si myslil. Byl rád, že jí to řekl, že už to ví a myslí na to. Nespal celou noc. Když se vrátil do vozu, bez ustání si probíral ve vzpomínkách všechny situace, v kterých ji viděl, všechna její slova, a ve fantazii se mu rojily obrazy možné budoucnosti, až se mu tajil dech.

Když v Petrohradě vystoupil z vlaku, cítil se po bezesné noci čilý a svěží jako po studené koupeli. Zůstal stát u svého vozu a čekal, až bude Anna vystupovat. Bezděčně se usmíval. Uvidí ji ještě jednou, uvidí její chůzi, její obličej. Něco mu řekne, otočí hlavu, podívá se, snad se usměje. Ale dříve než ji uviděl jejího muže, kterého přednosta stanice uctivě doprovázel zástupem. Ach ano! Muž! Teprve teď si Vronskij poprvé jasně uvědomil, že muž je osoba, nerozlučně s ní spjatá. Věděl, že má muže, ale nevěřil v jeho existenci a plně uvěřil, teprve když ho spatřil, s tou jeho hlavou, rameny a nohama v černých kalhotách; zvlášť když uviděl, jak ji ten muž klidně a vlastnicky vzal za ruku.

Když uviděl Karenina, jeho zdravou petrohradskou barvu a přísný sebevědomý zjev, kulatý klobouk a trochu vysedlá záda, uvěřil v něho a měl nepříjemný pocit, jaký by měl člověk, který sužován žízní konečně došel k prameni a našel v něm psa, ovci nebo vepře, jenž vypil a zkalil vodu. Chůze Alexeje Alexandroviče, při které se kroutil v bocích a vrtěl plochýma nohama, byla Vronskému zvlášť odporná. Nezvratné právo na lásku k ní přiznával jen a jen sobě. Ale ona byla stále stejná; a pohled na ni působil na něho stále stejně, osvěžil ho fyzicky, povzbudil a naplnil štěstím jeho duši. Když k němu přiběhl z druhé třídy německý sluha, nařídil mu, aby sebral věci a odjel, a sám přistoupil k ní. Zažil první okamžik, kdy se manželé setkali, a bystrozrakem zamilovaného člověka postřehl u ní známky rozpaků, když hovořila s mužem. Ne, ona ho nemiluje a nemůže ho milovat.

Ještě v té chvíli, kdy se zezadu k Anně blížil, všiml si potěšen, že vycítila, jak se blíží, a ohlédla se, a když ho poznala, znovu se otočila k muži.

„Jelo se vám dobře celou noc?“ pravil s úklonou, platící jí i muži zároveň, čímž ponechával Kareninovi na vůli, aby si tuto poklonu vztáhl na sebe a dle libosti ho poznal nebo nepoznal.

„Děkuji, velice dobře,“ odpověděla.

Vypadala unaveně a v jejím obličeji už nebyla ta hravost a živost, která se jindy vybíjela v úsměvu i v očích. Ale když na něho pohlédla, na okamžik jí v očích cosi problesklo, a třebaže světélko ihned zhaslo, byl v tom okamžiku šťasten. Podívala se na muže, aby zjistila, zda Vronského zná. Alexej Alexandrovič se na Vronského díval s nelibostí a roztržitě vzpomínal, kdo to je. Přišla kosa na kámen, klid a sebevědomí Vronského narazily na Kareninovo chladné sebevědomí.

„Jeho Milost hrabě Vronskij,“ řekla Anna.

„Á! My se tuším známe,“ lhostejně pravil Karenin, když podával Vronskému ruku. „Tam jela s matkou a zpět se synem,“ proslovil důrazně, jako by vážil každé slovo. „Nejspíš se vracíte z dovolené?“ řekl, a aniž čekal na odpověď, obrátil se svým žertovným tónem k ženě: „Tak co, bylo v Moskvě při loučení prolito mnoho slz?“

Tím, že oslovil ženu, dával Vronskému na srozuměnou, že si přeje zůstat sám, otočil se tedy k němu, letmo se dotkl klobouku. Ale Vronskij se obrátil k Anně.

„Doufám, že se mi dostane cti navštívit vás,“ řekl.

Karenin pohlédl unaveným zrakem na Vronského.

„Bude mě těšit,“ pravil chladně. „V pondělí máme přijímací den.“ Pak už o Vronského nedbal a pravil ženě: „To je dobře, že mi vybylo půl hodiny času, abych ti mohl jít naproti a projevit ti své něžné city,“ pokračoval stále tím žertovným tónem.

„Příliš své něžné city zdůrazňuješ, než abych si jich moc vážila,“ řekla stejným žertovným tónem, ale přitom mimoděk naslouchala krokům Vronského, který šel za nimi. Ale co je mi po tom? řekla si a začala se muže vyptávat, jak se měl za její nepřítomnosti Serjoža.

„O výborně! Mariette říká, že byl moc hodný a… musím tě zarmoutit… nestýskalo se mu po tobě, jako tvému muži. Ale ještě jednou merci, má drahá, žes mi darovala jeden den. Náš milý samovar bude u vytržení. (Samovar říkal proslulé hraběnce Lydii Ivanovně proto, že se vždycky pro všecko rozčilovala a rozohňovala.) Ptala se na tebe. A víš, smím-li ti radit, jdi se dnes na ni podívat. Vždyť ona si všecko bere tolik k srdci. Teď je kromě vlastních starostí zaujata problémem smíření u Oblonských.“

Hraběnka Lydie Ivanovna byla přítelkyní Annina muže a v petrohradských kruzích byla středem jisté společnosti, s níž byla Anna mužovým prostřednictvím v nejužším styku.

„Ale vždyť jsem jí psala.“

„Když ona chce všecko vědět podrobně. Jestli nejsi unavena, navštiv ji, má drahá. Kočár ti obstará Kondratij a já jedu do výboru. Tak už zas nebudu obědvat sám,“ pokračoval Alexej Alexandrovič už vážně. „Ani bys nevěřila, jak jsem na tebe zvyklý…“

Dlouho jí tiskl ruku a se zvláštním úsměvem jí pomohl do kočáru.