XIII

Když se vstalo od stolu, Levin by byl nejraději šel za Kitty do salónu. Ale obával se, aby jí nebylo nemilé, že se jí tak nápadně dvoří. Setrval v kroužku pánů a účastnil se společné debaty, a třebaže se na Kitty nedíval, tušil její pohyby, její pohledy i místo, kde byla v salóně.

Už nyní a bez nejmenšího úsilí plnil daný slib – smýšlet vždy o všech lidech dobře a vždycky mít všecky rád. Hovor se stočil na rolnickou občinu, v které Pescov spatřoval jakýsi základ, základ sborový, jak jej nazýval. Levin nesouhlasil ani s Pescovem, ani s bratrem, který jaksi svérázně uznával i neuznával význam ruské rolnické občiny. Ale rozprávěl s nimi a jen se snažil smířit a zmírnit jejich námitky. Nijak ho nezajímalo, co sám říká, ještě méně ho zajímalo, co říkají druzí, a měl jediné přání – aby jim a všem bylo hezky a příjemně. Věděl teď, že je důležité jedno jediné. A to jedno jediné bylo nejprve tam v salóně a potom se začalo blížit a stanulo u dveří. Aniž se otočil, cítil na sobě upřený pohled i úsměv, takže neodolal a obrátil se. Stála se Ščerbackým ve dveřích a dívala se na něho.

„Myslil jsem, že jdete ke klavíru,“ řekl a šel k ní. „Co mi na venkově opravdu chybí, je hudba.“

„Ne, jenom jdeme pro vás, a děkuji vám,“ pravila, odměňujíc ho úsměvem jako darem, „že jste přišel. Že se vám chce se hádat! Beztak člověk nikdy druhého nepřesvědčí.“

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Levin, „většinou se vášnivě přeme jen proto, že nemůžeme pochopit, co vlastně chce dokázat protivník.“

Levin často pozoroval při sporech mezi těmi nejrozumnějšími lidmi, že po obrovském úsilí, po obrovském množství jemných logických nuancí a slov debatéři nakonec docházeli k poznání, že to, co se dlouho a v potu tváře snažili jeden druhému dokázat, už dávno a dávno, hned na začátku sporu věděli, ale že každý má jiné záliby, a proto nechce jmenovat, na čem mu záleží, aby neutrpěl porážku. Často pozoroval, že někdy člověk během sporu pochopí, na čem záleží odpůrci, a najednou sám nalezne v té věci zalíbení a rázem souhlasí, a pak všechny argumenty odpadávají jako zbytečné. Ale někdy měl zkušenost opačnou: konečně vyslovíte, oč vám jde a pro co si vymýšlíte argumenty, a jestliže to náhodou vyslovíte pěkně a upřímně, odpůrce najednou souhlasí a přestává se přít. To právě měl na mysli.

Kitty svraštila čelo, jak se snažila mu porozumět. Ale sotva jí to začal vysvětlovat, už pochopila.

„Chápu: musíme poznat, oč se hádá, na čem mu záleží, a pak můžeme…“

Dokonale uhádla a vyjádřila, co měl na mysli, i když to vyjádřil neobratně. Levin se radostně usmál, tolik ho ohromil ten přechod od zmateného rozvláčného sporu s Pescovem a s bratrem k tomuto lakonickému a jasnému vyjádření nejsložitějších myšlenek, učiněnému bez zbytečných slov.

Ščerbackij se vzdálil a Kitty přistoupila k rozloženému karetnímu stolku, posadila se, vzala do ruky křídu a kreslila spirály po novém zeleném sukně.

Vrátili se k hovoru, načatému při obědě: o svobodě a zaměstnání žen. Levin souhlasil s názorem Darji Alexandrovny, že neprovdané děvče si může najít vhodné ženské zaměstnání v rodině. Na důkaz uváděl, že žádná rodina se nemůže obejít bez pomocnice, že v každé chudé i zámožné rodině jsou a musí být chůvy, ať už najaté, anebo z přízně.

„Ne,“ řekla Kitty s uzarděním, ale o to směleji na něho pohlédla svýma upřímnýma očima, „dívka se může octnout v takové situaci, že nemůže jít do rodiny, aniž se poníží, ale sama přitom…“

Pochopil z pouhého náznaku.

„Ano!“ řekl. „Ano, jistě, máte pravdu, máte pravdu!“

A pochopil všecko, co při obědě dokazoval Pescov o svobodě žen, pochopil už z toho, že viděl v Kittině srdci strach ze staropanenství a z ponížení, a proto ji miloval, vytušil ten strach i ponížení a ihned se vzdal svých argumentů.

Nastalo mlčení. Kitty pořád kreslila křídou po stole. Oči jí tiše zářily. Poddal se její náladě a cítil, jak v celé jeho bytosti roste napětí, pocit štěstí.

„Ale! Počmárala jsem celý stůl!“ Odložila křídu a udělala pohyb, jako by chtěla vstát.

Jak bych mohl zůstat sám bez ní? s hrůzou si pomyslil Levin a chopil se křídy. „Počkejte,“ řekl a sedl si ke stolu. „Už dávno jsem se vás chtěl na něco zeptat.“

Díval se jí přímo do laskavých, i když ustrašených očí.

„Ptejte se, prosím.“

„Tak tedy,“ řekl a napsal počáteční písmena: k, j, m, o, ž, t, n, m, z, t, n, a, t? Písmena znamenala: Když jste mi odpověděla, že to není možné, znamenalo to nikdy, anebo tenkrát? Nebylo pravděpodobné, že by mohla tomu souvětí porozumět, ale jeho pohled pravil, že je pro něho otázkou života, aby těm slovům porozuměla.

Vážně na něho pohlédla, pak si podepřela zachmuřené čelo a začala číst. Tu a tam se na něho podívala s němou otázkou: Je to to, co myslím?

„Pochopila jsem,“ řekla a začervenala se.

„Jaké je to slovo?“ Ukázal na „n“, které znamenalo slovo nikdy.

„Znamená to nikdy,“ řekla, „ale není to pravda!“

Rychle všecko smazal, podal jí křídu a vstal. Napsala: t, j, n, o, j.

Dolly úplně zapomněla na zármutek, který jí způsobila rozmluva s Kareninem, jakmile spatřila ty dva: Kitty s křídou v ruce, s plachým a šťastným úsměvem vzhlížející k Levinovi, a jeho hezkou postavu skloněnou nad stolem. Oči mu zářily a upíraly se střídavě na stůl a na ni. Najednou se rozzářil. Pochopil. Znamenalo to: Tenkrát jsem nemohla odpovědět jinak.

Pohlédl na ni tázavě, nesměle.

„Jenom tenkrát?“

„Ano,“ odpověděl její úsměv.

„A… a dnes?“ zeptal se.

„Tak si to přečtěte. Řeknu, co bych si přála. Co bych si moc přála.“ Napsala počáteční písmena: abyste mohl zapomenout a odpustit, co bylo.

Křečovitě uchopil křídu do chvějících se prstů, až se zlomila, a napsal začáteční písmena věty: Nemusím na nic zapomínat a nemám co odpouštět, nepřestal jsem vás milovat.

Pohlédla na něho a ve tváři stále měla úsměv.

„Rozumím,“ řekla šeptem.

Posadil se a napsal dlouhou větu. Všecko pochopila, už se ani neptala, zda je to správné, ale vzala křídu a hned odpověděla.

Dlouho nemohl pochopit, co napsala, a co chvíli se jí díval do očí. Štěstí mu pomátlo smysly. Vůbec nedokázal dosadit slova, která mínila Kitty. Ale z čarovných očí, zářících štěstím, vyrozuměl všecko, co chtěl vědět. A napsal tři písmena. Ale ještě než dopsal, už mu četla přímo do ruky a sama dokončila otázku a napsala odpověď: Ano.

„Hrajete sekretář?“ ptal se starý kníže, jdoucí k nim. „Ale už pojedem, jestli chceš přijít včas do divadla.“

Levin vstal a vyprovodil Kitty až ke dveřím.

V jejich rozhovoru bylo vysloveno vše; bylo vysloveno, že ho miluje a že otci a matce řekne, že Levin k nim zítra dopoledne přijde.