X

Od toho večera nastal Alexeji Alexandroviči a jeho ženě nový život. Nepřihodilo se nic zvláštního, Anna chodila do společnosti jako vždy, zvlášť často navštěvovala Betsy a všude se setkávala s Vronským. Alexej Alexandrovič to viděl, ale nemohl nic dělat. Kdykoli se ji pokusil přimět k vážné rozmluvě, čelila mu nezdolnou hradbou veselého údivu. Navenek bylo všecko stejné, ale jejich vnitřní vztah se nadobro změnil. Alexej Alexandrovič, muž ve státnické činnosti tak silný, byl tady bezmocný. S hlavou poslušně schýlenou jako býk očekával ránu sekerou, která – to cítil – nad ním visela. Pokaždé, když na to začínal myslit, cítil, že se musí ještě jednou pokusit, že je ještě naděje, že by ji po dobrém, něhou, přesvědčováním mohl zachránit, přimět ji, aby se vzpamatovala, a každý den se s ní chystal promluvit. Ale pokaždé, když se s ní dal do řeči, cítil, že duch zla a klamu, který ovládá ji, se zmocňuje i jeho, a mluvil s ní o něčem docela jiném a jiným tónem, než chtěl. Bezděčně s ní mluvil svým obvyklým tónem, jako by si dobíral někoho, kdo by mluvil takto. Ale takovým tónem se nedalo říci, co jí říci měl.