VII

Levin přijel do Moskvy ranním vlakem a ubytoval se u staršího nevlastního bratra. Jakmile se převlékl, šel za ním do pánského pokoje. Chtěl mu svěřit, proč přijel, a požádat ho o radu. Ale bratr nebyl sám. Seděl u něho známý profesor filozofie, jenž přijel z Charkova jen proto, aby vysvětlil nedorozumění, ke kterému mezi nimi došlo v závažné filozofické otázce. Profesor vášnivě polemizoval s materialisty, Sergej Koznyšov polemiku se zájmem sledoval, a když si přečetl poslední profesorův článek, sdělil mu v dopise své námitky. Vytýkal profesorovi přílišné ústupky materialistům. A profesor ihned přijel, aby se mohli domluvit. Šlo o módní problém, zda existuje hranice mezi psychickými a fyziologickými jevy v činnosti člověka a kde je.

Sergej Ivanovič přivítal bratra obvyklým, vlídně chladným úsměvem, který měl pro každého, představil ho profesorovi a pokračoval v debatě.

Žlutý obrýlený človíček s úzkým čelem se na okamžik vytrhl z rozmluvy, aby mohl pozdravit, a pak už si Levina nevšímal a pokračoval. Levin si sedl a čekal, kdy profesor odejde, ale námět debaty ho brzo zaujal.

Levin se v časopisech setkal s články, o kterých tu byla řeč, a četl je, neboť ho zajímalo, jak rozvíjejí základy přírodních věd, které dobře znal ze studia na univerzitě, ale nikdy ty vědecké závěry o původu člověka jakožto živočicha, o reflexech, o biologii a sociologii nespojoval s otázkami významu života a smrti pro sebe samého, s otázkami, které mu poslední dobou přicházely na mysl stále častěji.

Jak tu naslouchal bratrově debatě s profesorem, pozoroval, že spojují vědecké problémy s osobními, několikrát se téměř přiblížili k těmto problémům, ale pokaždé, když se podle jeho názoru blížili k samému jádru, hned zas rychle odbočovali a opět se nořili do sféry subkategorií, výhrad, citátů, narážek, odkazů k autoritám, takže Levin stěží chápal, o čem se mluví.

„Nemohu připustit,“ řekl Sergej Ivanovič, přičemž dbal jako vždy o jasný a přesný výraz i vytříbenou dikci, „naprosto nemohu souhlasit s Keysem, že by veškerá má představa vnějšího světa vyplývala z dojmů. Sám základní pojem bytí ve mně nevznikl z počitků, ježto ani neexistuje speciální orgán, který by mohl zprostředkovat tento pojem.“

„Ano, jenže oni, Würst, Knaust i Pripasov, vám odpovědí, že vaše vědomí bytí vyplývá ze souhrnu všech požitků, že vědomí bytí je výsledkem požitků. Wurst dokonce říká přímo: není-li požitku, není ani pojmu bytí.“

„Řekl bych to naopak…,“ začal Sergej Ivanovič.

Ale tu Levina opět napadlo, že došli k jádru věci a zase odbočují, odhodlal se tedy dát profesorovi otázku.

„Znamená to, když budou zničeny mé smysly, když odumře mé tělo, že už nemůže existovat žádné bytí?“

Nemile vyrušen, což mu působilo až jakousi duševní bolest, ohlédl se profesor mrzutě po divném tazateli, který vypadal spíš jako plavec na Volze než jako filozof, a s němou otázkou upřel zrak na Sergeje Ivanoviče. Co tady může vykládat? Ale Koznyšov nemluvil zdaleka tak namáhavě a jednostranně jako profesor a ještě mu v hlavě zbývalo dost místa, aby mohl odpovídat profesorovi a zároveň chápat prosté, přirozené hledisko, z kterého byla otázka vyslovena. Řekl s úsměvem:

„Zatím nemáme právo tu otázku řešit…“

„Nemáme pro to předpoklady,“ přisvědčil profesor a pokračoval ve své argumentaci. „Ne, zdůrazňuji, že i když počitek, jak přímo tvrdí Pripasov, vzniká z dojmu, musíme přesně rozlišovat tyto dva pojmy.“ Levin už neposlouchal a čekal, až profesor odejde.