1

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál:
ty ale, zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty
a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho —
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
I když jsi nejsladší ozdoba toho světa
a hlavní hlasatel radostných jarních dní,
chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá,
a — něžný lakomec — plýtváš v svém skrblení.
          Smiluj se nad světem, zanech té lakoty,
          nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty!