56

Ach, obnov svoji moc, lásko, ať neříkají,
že tvoje ostří je tupější nežli hlad,
který dnes utichne, sotva se člověk nají,
a zítra začne se s touž silou ozývat.
I ty buď taková; ač jsi dnes nasytila
své oči hladové tak, že už skoro spí,
zítra se dívej zas a nezabíjej, milá,
prudký žár lásky svou trvalou vlažností.
Ať je ten smutný čas, kdy jsme se nevídali,
tak jako oceán, dělící pobřeží,
na něž dva snoubenci den co den chodívali,
dokud se nesešli — šťastnější než kdy dřív.
          Nebo ho pojmenuj zimou, vždy plnou strastí,
          po níž se léto zdá třikrát tak vzácnou slastí.