64

A když jsem viděl Čas ukrutnou rukou rvát
pýchu a nádheru těch dávno zašlých dob,
když vidím věčný kov v otroctví lidských vád
a věže mocné kdys propadlé jako hrob,
a když jsem viděl, jak oceán hltavý
zalévá pevniny a trhá každou hráz,
a jak se jinde z vod noří zas ostrovy,
jak roste ztrátou zisk a ziskem ztráta zas,
ach, když jsem uviděl to kolo věčných změn
a ten let všeho, všech, k zániku blíž a blíž,
nad těmi troskami stanul jsem zamyšlen:
až přijde, lásko, čas, i ty mne opustíš.
          Smrtící myšlenka; a co mi zbývá jiné
          krom pláče z úzkosti, že co mám, brzy mine.