142

Můj hřích je láska a tvoje ctnost nenávist,
nenávist pro můj hřích, cit, který k tobě mám;
když ale porovnáš svůj stav s mým, jsem si jist,
že potom nebude důvodu k výčitkám.
A jestli přece, tož ze tvých rtů jistě ne,
vždyť potřísnily ten svůj šarlatový skvost,
vždyť lhaly lásky slib tolikrát jako mé   a v lůžkách jiných žen loupily dost a dost.
Kéž tě smím milovat, jako ty miluješ
jiné, k nimž vzhlížíš tak jako zas k tobě já;
do srdce vsaď si květ soucitu, abys též
ty došla soucitu za to, žes soucitná.
          Jinak, až budeš chtít, co mně odpíráš dosud,
          může tě jednou, věř, postihnout stejný osud!