109

Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám,
i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí;
spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám
nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi.
To je dům lásky mé; třebaže bloudil jsem
jak člověk na cestách, tam, do své domoviny
se vracím vždy a včas a časem nezměněn,
a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny.
Nikdy si nemysli — i když jsem ovládán
snad všemi slabostmi, jež mívá člověk v sobě —
že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám
pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobě.
          Tretkou je pro mne svět i s celým vesmírem
          krom tebe, růže má, jež jsi mé všecko v něm!