33

Kolikrát viděl jsem, jak jitro v plné slávě
lichotí štítům hor svým okem vladaře
a jeho zlatá tvář líbá luh s rosou v trávě
a mění ve zlato stříbrné toky řek;
potom však dovolí ohyzdným nízkým mrakům,
aby tu nebeskou tvář zahalily tmou,
a prchá ukryto nešťastným lidským zrakům
potají k západu i s touto pohanou.
Tak také jedenkrát mé slunce zazářilo
celým svým vítězným úsvitem do mých řas,
ale jen chvíli, žel, jen chvíli moje bylo
a pak je ve výškách zastřela mračna zas.
          Já však je ctím i tak; jak má být stále jasné,
          když i to na nebi se zatemní a zhasne?