59

Není-li vskutku nic nového na zemi,
bylo-li vskutku to, co je, už dříve všecko,
jaký klam, vymýšlet cokoli s bolestmi
a rodit po druhé už porozené děcko.
Ach, kéž bych se jen směl jedenkrát zahledět
do dějin o pět set slunečních cyklů zpátky
a spatřit vaši tvář v knize z těch dávných let,
kdy člověk myšlenku poprvé vtělil v řádky!
Potom bych uviděl, co tehdy dokázal
říci ten starý svět o vaší kráse, milý —
zda jsme se zlepšili, nebo zda on byl dál,
anebo jestli v tom věky nic nezměnily.
          Ach, já mám jistotu, že pěvci dávných časů
          slavili s úžasem daleko menší krásu.