119

Co jsem to za léky pil ze slz Siréniných,
vařených v křivulích, černých jak samo peklo!
Co jsem žil nadějí i bázní, stále jiných,
a všechno se mi to pod prsty rozuteklo!
Co jen to spáchalo mé srdce za omyly
myslíc, že pro ně už většího štěstí není!
A moje oči též, jak ty se roztřeštily
v žáru té horečky a toho poblouznění!
Ó dobrodiní zla! Říkají pravdu slova,
že zlem se dobrá věc stává vždy ještě lepší
a láska, zřícená a vystavěná znova,
je krásnější než dřív a mnohem, mnohem větší!
          A tak se kajícně k své lásce navracím
          a mám teď třikrát víc než před tím blázněním.