27

Když na smrt unaven na lože večer klesnu
a údy ztýrané zlou cestou složím spát,
potom se vydávám zas na novou pouť ve snu —
zatím co tělo spí, duch začne pracovat.
Neboť mé myšlenky — kdekoli tělo mešká —
se vždycky vydají na cestu za tebou
a drží dokořán má víčka spánkem těžká
vstříc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou.
Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí
může vést bezpečně tmou za tvým přeludem,
jenž září jako skvost uprostřed pusté noci
a mění temnoty v jasný a krásný den.
          Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje
          se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.