154

Když jednou usnul sám bůh Lásky na chvíli,
po boku pochodeň, jež srdce zažíhala,
přiběhl po špičkách sbor nymf, jež slíbily
žít věčně v čistotě — a nejhezčí z nich vzala
do dívčích dlaní ty horoucí plameny,
jež celé armády srdcí už žárem zpily —
a tak byl velitel touhy, snem zmámený,
potichu odzbrojen panenskou rukou víly.
Potom tu pochodeň vhodila do studny,
jež od těch plamenů Lásky vře bez ustání
a jako léčivé zřídlo po naše dny
pomáhá v nemocech; ale já, rab své paní,
          u něho pochopil, že voda láskou vře,
          láska však od vody nikterak nechladne.