97

Jak dlouhý zimní čas bylo mé odloučení,
od tebe, radosti prchajícího roku.
Co mrazu zkusil jsem, co nocí bez rozdnění
v tom pustém prosinci na každém, každém kroku.
A přec byl tenkrát čas, kdy slavně táhne krajem
po létě podzimek a jeho náruč zralá
je těžká po plodech, počatých mladým májem,
jako klín ženy, jež manžela pochovala.
Ale já viděl v tom bohatém zrání světa
jen plody bez otce, naděje sirotkovy;
protože na tebe čekají krásy léta,
a nejsi-li zde ty, mlčí i ptáci v křoví.
          A když snad zpívají, pak teskně zní ten hlas,
          že i list pobledne, jako by šel už mráz.