11

Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady
zase růst v jednom z tvých, kterým jsi život dal,
a onu svěží krev, kterou jsi půjčil mladý,
budeš smět nazvat svou, až bys sám zestaral.
V tom leží moudrost a krása, jež věčně zkvétá;
zbytek je bláhovost a stáří se zmarem:
myslet tak každý z nás, byl by to konec světa,
za jeden lidský věk by zpustla celá zem.
Ti, které Příroda k tvoření nestvořila,
zlí, hrubí, ohyzdní, ať zajdou neplodně:
hleď, oč víc dává těm, které líp obdařila;
chovej ten úrodný její dar úrodně.
          Tys její pečetí, kterou si vyřezala,
          aby ses otiskl, ne aby sazba stála.