8

Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná?
Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad?
Proč vlastně miluješ, co ti tak hořce chutná,
či máš snad to, co ti působí hoře, rád?
Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní
a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch,
je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní
pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh.
Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká,
se víží doteky v objetí zas a zas;
skoro bys řekl muž, dítě a šťastná matka
to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas;
          ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc
          zní tónem jediným, říká: „Sám nejsi nic.“