73

Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas,
kdy žloutnou stromy a poslední lístek visí
v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz,
v tom kůru zříceném, kde pěli ptáci kdysi.
Ve mně už vidíš jen den, jehož slabý svit
na nebi k západu pomalu dohasíná,
nežli ho přijde noc docela vyhasit
a sevřít jako smrt všechno v tmách svého klína.
Ve mně už spatříš jen poslední plamen žhnout
na chladných oharcích, jež z jeho mládí zbyly,
tak jako na loži, kde musí vydechnout,
už stráven tím, co dřív živilo jeho síly.
          To všechno vidíš, a přesto dál miluješ,
          láskou vždy prudší to, co ztratíš v brzku též.