120

Teď je mi útěchou, že jste byl kdysi krutý,
a když si vzpomenu na strast, jež rvala mne,
musím se sklonit až v prach pro své klopýtnutí,
nejsem-li ukován z mědi či ocele.
Vždyť jestliže jste vy zakusil pro mou vinu
to, co já pro vaši, prožil jste strašný čas;
a já, zlý, nezvážil snad ani na vteřinu,
co jsem sám kdysi měl za krutou bolest z vás.
Ach, kéž mi naše noc bolesti navždy vryla
co nejhloub do duše, jak bolí pravá strast,
a kéž vám — jako vy tenkrát mně — přiložila
na ránu v srdci už brzy svou prostou mast.
          Ale můj přestupek je vlastně výkupné
          a vykupuje vás, tak jako váš zas mne.