112

Láskou a soustrastí vy stíráte s mých skrání
znamení potupy, jež mi dav vypálil.
Co na tom, kdo mě dál vynáší nebo haní,
když vy jste vždy mé zlo skrýval a dobro ctil?
Vy jste můj celý svět a já se usilovně
ptám jenom na hany a chvály z vašich rtů;
pro jiné nejsem živ, ani kdo jiný pro mě,
a tak mě nezmění nic k dobru ani zlu.
Házím v tak hlubokou propast vše, co mi říká
kdokoliv z ostatních, že jsem jak lítý had,
vždy hluchý ke slovům hánce i lichotníka —
a svoji nedbalost se snažím omlouvat
          tím, že vás cítím v své mysli tak pevně tkvět,
          že se mi kromě vás zdá mrtvý celý svět.