128

Kdykoliv, hudbo má, začínáš hudbu hrát
na blahém nástroji a v dotýkání sladkém
tvé prsty rozezní struny a jejich spád
zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem,
závidím klávesám: vzlétají odvážně
a v kradmých polibcích líbají tvoje dlaně,
zatím co moje rty, jež zrály pro ty žně,
se rdí tou smělostí a v zmatku hledí na ně.
Jak rády byly by na místě některé
z těch klapek tančících, po nichž se procházívá
tvá ruka laskajíc; oč jen to dřevo je —
ač mrtvé — šťastnější nežli má ústa živá!
          Když je to tak milé těm smělým klávesám,
          dej jim své prstíky; tvá ústa zlíbám sám.