141

Popravdě řečeno, já tebe nemiluji
očima, které zří na tobě tisíc vad:
to srdce miluje, co oči odsuzují,
srdcem tě musím mít navzdory zraku rád.
A můj sluch právě tak netouží po tvém hlase
a můj hmat, ač má rád i hrubé doteky,
tak jako chuť a čich, raději vyhýbá se   hostině smyslů, k níž pozvala bys jej ty:
leč ani všech těch pět mých smyslů neumělo
vytrhnout jediné srdce z tvých pyšných pout,
to srdce bláhové, jež opouští své tělo
a chce ti jako rab u nohou pokleknout!
          A jenom jeden zisk mám ze všech těchto běd:
          že ta, jež je můj hřích, je též mým trestem hned!