17

Kdopak by uvěřil v přívalu příštích dob
mým veršům, které jsem jen vámi naplnil?
Ačkoli, nebe ví, i to je jenom hrob,
jenž z vašich předností ukáže pouze díl.
I kdybych sebelíp o vašich očích psal
a v písni vypočet počet všech vašich krás,
příští věk řekl by: „Ten básník pustě lhal,
lidská tvář neměla nikdy tak božský jas.“
A mými papíry, stářím už zežloutlými,
by všichni pohrdli jak žvástem staříka
a pravdu měli by za pošetilé rýmy,
za píseň z dávných dob a zápal básníka.
          Kdybyste ale svět přesvědčil dítětem,
          byl byste dvakrát živ: v mém verši zde — a v něm.