135

Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
          Nezabij prosící přání svým krutým „ne“;
          měj všechna za jedno — a v tom vždy i to mé!