5

Ty chvíle pokojné, jež jako jemný vzor
utkaly drahý zjev, vábící každý zrak,
dají i jemu znát jednou svůj mocný vzdor,
až změní krásu krás v žalostný cár a vrak.
Neboť čas nemešká a žene léto dál
vstříc hnusné zimě, v níž zahyne naposled;
mráz sevře proudy míz stromu, jenž opadal,
na krásu padne sníh a zpustne celý svět.
A kdyby nebylo tresti těch sladkých dob
v krůpěji, vězněné ve stěnách flakonu,
zašel by s krásou též její dech beze stop —
a s tím i vzpomínka na něhu letních dnů.
          Ale květ nezmírá, i když se blíží mráz:
          proměněn ztratí tvar a žije v tresti zas.