87

Sbohem, jsi přespříliš drahý, abych tě měl,
a potom, teď už znáš cenu své vlastní cti;
to dovoluje ti kdykoli, abys šel,
má práva na tebe pozbyla platnosti.
Což jsem tě jinak měl než jako krásný dar,
jejž jsi mi bez zásluh věnoval jen ty sám?
Ne, ve mně nenajdeš, proč ses mi daroval —
a tak je konec už mým dávným výsadám!
Dával ses, neznaje velikost vlastní ceny,
a viděls dávaje jiného ve mně snad.
Tož já ten vzácný dar, omylem udělený,
zas vracím, abys jej lepšímu mohl dát.
          Tak jsem tě, drahý, měl, jako se mívá sen:
          králem jsem ve snu byl — a nejsem, probuzen!