143

Tak jako utíká pečlivá hospodyně,
když honí doma své rozprchlé pernatce,
a přitom posadí dítě, jež měla v klíně,
aby dřív chytila kus, který zrovna chce,
zatím co robátko se po ní s pláčem vzpíná
a běží za matkou, která v ten okamžik
vidí jen to, co jí uniká před očima,
a nedbá na jeho nespokojený křik —
tak i ty utíkáš za něčím, co ti mizí,
a já, tvé děťátko, zůstávám vzadu stát;
ale přijď, vrať se zas, až chytíš svoji vizi,
a jako matka mne zulíbej nastokrát —
          a budu modlit se, ať už máš, co chceš mít,
          jenom když přijdeš pak můj nářek zkonejšit.