110

Žel, pravda, přiznávám, já světem jsem se bral,
sám bloudil sem a tam a přijal oblek šašků,
sám vlastní city dral a za groš prodával,
u mne vždy starý žal otrávil novou lásku;
je pravda, pravda, ach, já hleděl častokrát
na pravdu úkosem, však ví to samo nebe,
právě v těch pochybách já začal zas mít rád,
v těch zkouškách poznal jsem, že miluji jen tebe.
Teď už je po všem, vím, jen jedno věčné je:
už konec choutkám, ne, už nechci zkoušet dál,
bloudit a mučit tím starého přítele,
jenž je bůh lásky mé a jemuž jsem se dal.
          Tož už mne přivítej, ty první po mém Bohu,
          ať ve tvé náruči spočinout navždy mohu.