137

Co to jen, Lásko, ty slepá a bláznivá,
děláš mým očím, že nevidí to, co vidí?
Ač znají krásu a vědí, v čem spočívá,
mají za nejlepší nejhorší ze všech lidí!
A když se dal můj zrak podplatit pohledy
a kotví v zátoce, kam vplouvá každý směle,
proč jsi ty ukula řetězy z jejich lži
a jimi spoutala i to mé srdce v těle?
Proč má mé srdce mít za svoje hájemství
to, o čem dobře ví, že patří veřejnosti?
A můj zrak, proč to má popírat, když to ví,
a halit takovou temnou tvář rouškou ctnosti?
          Mé srdce i můj zrak měly dřív pravdu za lež
          a teď je ranila nákazou tato faleš.