149
Proč říkáš, ukrutná, že tě já nemám rád,
když se vždy spolčuji s tebou sám proti sobě?
Nemyslím na tebe, ty mučitelko, snad,
když zapomínám i na sebe kvůli tobě?
Koho zvu přítelem z těch, jež ty nenávidíš?
Ke komu mám se z těch, které ty nechceš mít?
A když tě zarmoutím já, vždyť to sama vidíš,
což vždycky nespěchám sám sobě vyčinit?
Cožpak si přiznávám takové zásluhy,
jež by ti pyšně snad sloužiti odepřely,
když i to nejlepší, co mám, se sklání vždy
před tvými chybami, jak mi tvé oči velí?
Ale jen nenáviď, teď už vím, na čem jsem:
miluješ vidoucí, a já jsem zaslepen.