30

Když začnu za tichých, sladkých dum svolávat
ke schůzce vzpomínky na dávno zašlý svět,
jen vzdychám, co je pryč těch, jež jsem míval rád,
a cítím poznovu starý žal z kvapu let.
Pak zamží se mi zrak, jenž nikdy neslzel,
pro drahé přátele, které smrt skryla v tmách,
pak zaštkám pro dávnou lásku a její žel
a vzdychnu pro všechno, co navždy padlo v prach.
Pak znovu zabolí bol, který dávno ztich,
a znovu těžce čtu po řadě každý sten
na smutném účtu mých štkání už proštkaných,
jejž musím platit zas, ač byl už zaplacen.
          Stačí však na tebe, můj drahý, pomyslet,
          a ty vše nahradíš, rázem je konec běd.