107

Ani mé obavy, ani ty předpovědi
širého světa, jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatím co mně můj verš na věky život dá.
          A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
          zatím co erb i hrob vládců už s prachem splyne.