146

Ó duše ubohá, střed hříšné hlíny mé,
v plen daná žádostem, jež se kol tebe vzpouzí,
proč uvnitř zůstáváš v té bídě bezedné
a zevně odíváš v zlato a lesk svou nouzi?
Proč tolik nákladů, když jsi tu jenom host,
k výzdobě příbytku pro zánik určeného?
Podědí červové tu jeho velikost,
chceš jim dát ještě víc? To je los těla tvého?
Ne, teď už, duše má, začni žít na účet
otroka těla, ať trpí on k tvému štěstí.
Věčný ráj vykup si chvilinkou zdejších běd,
nehleď už na vnějšek, hleď uvnitř růst a kvésti.
          Tak i Smrt přemůžeš — a její vlastní zbraní:
          až bude mrtva Smrt, je konec umírání.