29

Když opuštěn a sám naříkám na svůj osud,
zavržen štěstím a lidmi, už trosečník,
když hledím na sebe a klnu svému losu
a k nebi vysílám svůj nesmyslný křik,
když chci mít bohaté naděje nejednoho
a rysy jako ten a přátele jak ten,
když toužím po umu toho a moci toho,
jsem tím, co nejvíc mám, nejvíce nešťasten.
A v těchto myšlenkách, už na vrcholu tísně,
pomyslím na tebe a tu se z mého nitra
k nebesům rozlétne radostný hlas mé písně
jak skřivan letící z temných brázd v záři jitra:
          neboť tvá láska mi dodává tolik sil,
          že ani s králem už bych věru neměnil.