108

Co ještě v mozku mám, abych to běžel zapsat,
s čím se ti nesvěřil dosud můj věrný duch?
Co mohu nového vyslovit nebo napsat,
abych tím vyslovil tvou cenu a svůj dluh?
Nic, milý hochu; já, jako když vzývám nebe,
říkám vždy totéž jen a nemám za staré
to staré, že máš mne a že já mám zas tebe,
jako když jsem se ti koříval poprvé.
Tak věčná láska v tom vždy novém šatě lásky
nic nedbá na prach let a jejich zuřivost,
odpírá přijímat nevyhnutelné vrásky
a činí stáří svým pážetem pro věčnost.
          A vidí prvotní jas lásky hořet dál
          i tam, kde čas a vzhled svědčí, že dokonal.