125

Cožpak bych neuměl vznést baldachýny cti
a pouhým zevnějškem tak uctít vnější zdání,
nebo klást veliké základny k věčnosti,
z níž budou trosky dřív, než začne umírání?
Cožpak jsem neviděl ztráceti víc než vše
ty, co lpí na poctách, které tak draze platí,
a mění prostou chuť za slast a rozkoše —
nešťastní šťastlivci, jen vnějškem zaujatí?
Ne, mne nech, ať tě jen v tvém srdci uctívám,
a přijmi chudou, leč upřímnou moji oběť,
která je naprosto čistá a nezná klam —
a dává jenom mne za tebe v každé době.
          Pryč, zrádný žalobce! Čím víc ji udáváš,
          tím menší pravomoc nad věrnou duší máš!