115

Teď už vím, že je lež to, co jsem kdysi psal,
že bych vás nemohl ještě víc milovat:
tenkrát však, tenkráte můj rozum nechápal,
proč by měl ještě výš plamen mé lásky vzplát.
Vždyť když jsem uvážil, co všecko ničí Čas,
co ruší příslibů, co mění zákonů,
co zkazí nejlepších úmyslů a co krás,
co svede největších duchů v kal všedních dnů,
ach, když jsem poznal strach z Času a jeho škod,
jak jsem měl neříci: „Teď vás mám nejvíc rád,“
ve chvilce jistoty uprostřed nejistot,
kdy jsem se nemusil na chvíli o vás bát?
          Ale teď lituji, že jsem to říkával:
          láska je dítě, jež musí růst stále dál.