132

Miluji oči tvé, jež jako kdyby znaly
ten posměch, jímž se mi tvé srdce stále mstí,
oblékly černý šat jako dva pozůstalí
a hledí na můj žal s laskavou soustrastí.
A věru ani zář úsvitu nedovede
tak zkrášlit pobledlý obličej východu,
ani třpyt hvězdy, jež za sebou večer vede,
nedá tak velký jas šerému západu,
jako ty truchlící dvě oči daly tobě:
ach, kéž by chtělo i tvé srdce zatruchlit,
když ti to truchlení tak sluší v každé době,
a ty ses oděla celá v ten drahý cit!
          Pak odpřisáhnu rád, že krása v černi tkví
          a ti, co nemají tvou pleť, jsou oškliví.