95

Jak umíš učinit milou a líbeznou
tu hanbu, jež jak červ na růži ze zahrady
zle třísní kvetoucí jméno, jímž tebe zvou!
A v jakou sladkou ctnost ukrýváš svoje zrady!
I ten, kdo hovoří o tom, jak trávíš dni,
a lehkovážně se dotkne tvé nestálosti,
i když tě pokárá, je to zas chválení;
sotva tě jmenuje, už tě všech výtek zprostí!
Ach, jaký palác se dostal těm neřestím,
které si našly dům v tobě, můj znejmilejší,
kde závoj krásy vždy přikryje každý stín
a kde je pro pohled všechno hned líbeznější.
          Važ si té výsady, ty moje drahé srdce:
          i nejostřejší nůž se ztupí v špatné ruce!