13

Ach, kdybyste byl svůj! Jenomže vy, můj milý,
jste vy jen po ten čas, dokud jste ještě tu:
myslete na konec, na tu vždy blízkou chvíli,
a dejte jinému svou drahou podobu.
Potom ta spanilost, teď daná v léno vám,
přejde i na další a vy tak jako kdysi
budete zase vy, třebas už pochován,
až bude zde váš syn dál nosit vaše rysy.
Kdo nechá takový krásný dům zřítit se,
může-li od něho péče jak pevná hráz
odvrátit drsné dny zimy a vichřice
a tím i vzteklou smrt a její věčný mráz?
          Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce přec:
          dovolte, ať váš syn smí říci stejnou věc!