68

A tak je jeho tvář vzorem těch zašlých časů,
kdy krása žila a zmírala jak dnes květ,
než lidé začali nosit tu dnešní krásu,
která smí z živých čel šálit svou falší svět,
nežli se začaly z hlav mrtvých ostřihávat
vrkoče ze zlata, jež patří do hrobu,
aby je nosila poznovu nová hlava —
než měl z krás mrtvého živý svou ozdobu.
V něm vidí člověk zas tu dávnou svatou chvíli,
ty doby bez příkras, prosté a pravdivé,
jež cizí zelení své léto nekrášlily,
jež starým nebraly nový šat krásy své;
          jeho zde Příroda jako vzor uchovala,
          aby v něm řekla Lži, zač kdysi krása stála.