Poznámka překladatele

Shakespearovy Sonety, které by už samy o sobě stačily zajistit svému tvůrci světové uznání, nemají u nás bohužel tradici tak živou a plodnou jako ostatní dílo velkého Stratforďana. Přesto však je tato tradice větší, než jsme se dosud domnívali, jak o tom svědčí nedávný nález překladů Jaroslava Vrchlického, i když ke škodě Shakespearovy i naší poezie Vrchlického verze Sonetů není úplná. A tak zůstává jediným úplným převodem Sonetů do češtiny stále ještě překlad, který vydal roku 1923 na Kladně Antonín Klášterský.¹

Ostatní překladatelé Sonetů, v jejichž řadách najdeme i tak významné shakespearovské tlumočníky jako J. V. Sládka a Ot. Fischera, se spokojili s převodem několika ukázek nebo také jen jednotlivých sonetů; většina těchto překladů byla porůznu otištěna, některé však – jako připomenutý soubor Vrchlického – zůstaly v rukopisech. V rukopisu jsou dosud také překlady E. A. Saudka.

První překlady tohoto souborného vydání vznikaly před desíti dvanácti lety jako osobní potřeba vyrovnat se s lyrickým dílem velkého alžbětince a ukázat jeho modernost a životnost i v lyrice. Takové pojetí bylo takřka pravým opakem pojetí A. Klášterského, usilujícího stůj co stůj jen o vystižení filologické podoby originálu.

Nefilologičnosti vnitřního pojetí oněch prvních pokusů, později shrnutých ve výbor třiceti sonetů a vydaných knižně r. 1945, odpovídalo také rozdílné formální pojetí; dvanácti až třináctislabičný verš tohoto znění byl však volen spíše z důvodů rytmických (protože dovoloval užívat mnohem rozmanitějšího jazykového materiálu než verš „kratší“) a tradičních (protože jej u nás tak geniálně zdomácnil K. H. Mácha) než proto, že snad byl o dvě slabiky delší než verš originálu a mohl tedy pojmout víc „obsahu“. Tato výhoda je totiž zdánlivá, protože celkový ráz zvoleného verše vede zase k užívání delších slov; jeho přednost je spíše v tom, že výběr slov v něm lépe odpovídá poměrům v běžných jazykových projevech a že dovoluje pomocí své pravidelné caesury lépe pracovat s dynamičností básnického slova.

Je ovšem nepochybné, že se tím ráz Shakespearova původního verše do jisté míry pozměnil. Formální důvody proti takové změně nemají větší platnosti, protože jsou nejčastěji založeny na abstrakcích v tom smyslu, že se pokoušejí bez ohledu na jazykovou a básnickou tradici ztotožňovat jistý verš v poezii jednoho národa se stejně pojmenovaným (ale obvykle značně odlišným) veršem v poezii národa jiného, nehledě na to, že např. právě u Shake­speara je podstata jeho verše zrovna tak problematická jako podstata českého jambu, jímž bývá překládán.

Větší platnost proti takovému rozšíření verše by už měly důvody umělecké, ty však lze ověřit jen na konkrétním materiálu, to jest na překladu samém a jeho porovnání s převody jinými, což ovšem může provést jedině kritika.

Snaha o vystižení a zdůraznění onoho „moderního a živého“ prvku v Shakespearových sonetech byla však sama o sobě velmi mlhavá a mohla stačit jako vodítko skutečně jen při převodu jednotlivých sonetů a malého výboru. Jakmile došlo na překlad celku, ukázalo se, že takový přístup ke staré poezii je velmi povšechný a povrchní. Tato poezie je mnohem složitější, než můžeme postřehnout na první pohled, a vedle složek, jež vnímáme bezprostředně, je v ní i mnoho prvků, jež pochopíme a oceníme teprve po důkladnějším poznání jak básně samé, tak širšího kontextu, v němž vznikla.

Nemyslím ani tak na jednotlivé dobové narážky, jejichž smysl nám mnohdy uniká (jako například v sonetu 107, spojovaném s jistými politickými událostmi za vlády královny Alžběty), nebo na jednotlivé větší nebo menší stopy tehdejšího životního názoru (jako například v sonetech 44 a 45, založených na představě, že se člověk skládá ze čtyř živlů – země, vody, ohně a vzduchu) jako spíše na celkovou spojitost tehdejší poezie se soudobým způsobem myšlení, jehož formy se často značně lišily od našich a jsou zejména v básnickém přetvoření pro nás dosti těžko pochopitelné.

V Shakespearově poezii konkrétně je to například přímo charakteristický postup spojovat (a vysvětlovat) věci i pojmy pomocí velmi podrobně a složitě rozvinutých analogií, pro naše cítění nejednou cizích (sonety 118, 143 aj.), paralel a antitezí (sonety 14, 21 aj.) atd., které se neprojevují pouze v detailech, v jednom nebo dvou verších, nýbrž prostupují celou báseň – a někdy dokonce i několik básní za sebou – a tvoří jejich pečlivě vybudovanou a promyšlenou páteř, která, ač někdy skoro rozumářská, je při tom všem kondenzačním jádrem jejich metaforičnosti – a nakonec i jejich básnické síly.

Tvůrce Sonetů ve shodě s myšlením a poezií své doby nepracuje ovšem jen s běžnými analogiemi, případně protiklady, jež známe i z dnešní poezie a jež rozeznáme a oceníme na první pohled. U něho například netvoří antitezi jen přímé protivy jako den a noc, mládí a stáří (sonet 15), pro něho má – tak jako pro všechny staré básníky – významovou i estetickou hodnotu také mimo jiné protiklad abstrakta a konkréta, jednotného a množného čísla, jednotliviny a obecniny, atd., které my už necítíme. Podobně mají pro starou poe­zii neobyčejně velký význam kupříkladu sledy slov odvozených od stejného kořene (sonet 6), jež přestávají být pouhou hříčkou a stávají se něčím mnohem závažnějším, totiž složkou, která spoluurčuje smysl celé básně, a která proto nemůže být v překladu opominuta. Pro tento příznačný způsob básnického myšlení je ostatně nejzřetelnějším příkladem Shakespearova málem osudová hra s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), ze sonetů 135, 136 a 143, v českém znění ovšem nenapodobitelná.

Všechny tyto prvky, spjaté v nejrozmanitějších kombinacích, vytvářejí složitou, takřka polyfonickou skladbu shod, obdob, obměn, ozvěn a protiv, jejíž půvab, často velmi subtilní, nám dnes už z větší části uniká, protože pro něj nemáme školený cit. Je však natolik důležitou složkou Sonetů, že jej nebylo možno ponechat bez povšimnutí a bez pokusu podat jej prostředky našeho jazyka a naší básnické řeči, byť se tak dělo většinou v náznaku.

A je tu ještě jedna důležitá – a pro překladatele více než důležitá stránka staré poezie, která nám při běžném čtení uniká, totiž její konvenčnost na jedné straně a původnost, novost na straně druhé. Nemáme bohužel dějiny poezie, které by si všímaly této otázky a srovnaly obrovský materiál z několika století, aby na příkladech ukázaly, jak probíhal ten neustávající rozvoj poezie, v němž je nezbytná konvence neustále překonávána novými básnickými objevy, jež se zanedlouho stávají samy součástí další konvence.

Shakespeare čerpal z tohoto konvenčního pokladu, společného většině jeho současníků, nejen jednotlivosti (například líčení krásy milované osoby nebo přirovnání člověka k herci na jevišti, atd.), nýbrž velmi pravděpodobně také sám základ obou cyklů, sonetů o příteli a sonetů o černé paní.

Ale to je jen osnova Sonetů, možno-li tak říci; uprostřed houště obrazů skutečně dobových a konvenčních se v nich totiž setkáváme s nečekaným množstvím metafor nesmírné životnosti, které ukazují, jak byl básník Sonetů úzce spjat se skutečností (viz např. jeho přirovnání z venkovského života, z přírody, z jednotlivých oborů lidské práce, viděných tak živě jako nikde v soudobé lyrice).

A právě tak je to i s celkovým rázem jeho sonetů; ač původem snad konvenční, nakonec nabývají přesunutím přízvuku z elegantního dobového povrchu na smysl básně, podložený ryzím prožitkem, téměř vždy nebývalé hloubky a pravdivosti, i když jde o témata v soudobé poezii už tak otřelá, jako je obměna Horácovy ódy Exegi monumentum, kterou nacházíme v sonetu 55.

To všechno je ostatně v naprosté shodě s ostatní Shake­spearovou tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shake­spearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespea­rovského divadla pod Shakespearovým perem rysy skutečných lidí.

Rozpoznat všechny tyto složky, zvážit jejich důležitost jak pro původní dílo, tak pro dnešek, neopominout dobovou a konvenční stránku Sonetů a přitom dobře zdůraznit jejich básnickou původnost – a posléze najít pro to všechno ekvivalent v češtině a v dnešní básnické řeči, to byl úkol více než obtížný.

S jakým zdarem byl splněn, to posoudí čtenáři sami. Ostatně jen jim a jejich zájmu o předchozí výbory těchto Sonetů vděčí překladatel za odvahu, s níž se pustil do překladu všech znělek. Patří jim za to dík, právě tak jako všem přátelům, kteří mu při práci pomohli svými připomínkami. Byli to zejména dr. Jaroslav Albrecht a dr. Jiří Levý, kteří přispěli radou a kritikou při překladu předchozích výborů, a dr. Břetislav Hodek, který má zásluhu na dnešní podobě celého souboru.

Překladatelův dík náleží rovněž všem tlumočníkům Sonetů do češtiny a jiných jazyků, jejichž prací, pokud byly dostupné, použil, jmenovitě Alfredu Copinovi (Les Sonnets de Shakespeare, Paris 1888), Stefanu Georgovi (Shakespeare, Sonette, Umdichtung, Berlin 1931), Antonínu Klášterskému (William Shakespeare, Sonety, Kladno 1923), Samuilu Maršakovi (Sonety Šekspira, Moskva 1949) a Giraudu d’Uccle (William Shakespeare, Sonnets, Alger 1942). Velikou pomoc pro překladatele znamenalo také kritické vydání Sonetů ve sbírce The Arden Shakespeare, jehož poznámky a emendace pomohly rozluštit nejedno obtížné místo. Pokud se překladatel na několika málo místech znatelně rozchází s originálem, otištěným zde podle znění původního Thorpova vydání z roku 1609, řídil se při tom připomínkami uvedeného vydání kritického.

Jan Vladislav