50

Tak těžce trmácím se stále po cestách,
a přitom ani cíl, k němuž se plahočím,
mně nepřinese klid a já si říkám: „Ach,
co je mil mezi mnou a tebou, nejdražším!“
I mého koně již unavuje můj žal;
vleče se pod tíhou, kterou já v prsou mám,
jako by nebožák už pudem poznával,
že jedu od tebe — a proto nespěchám.
A nepobídne ho ani má ostruha,
kterou mu do slabin zaboří občas hněv;
odpoví po každé jen tím, že smutně ržá —
a to mne bolí hůř než jej bok, samá krev:
          při jeho ržání vždy pomyslím s bolestí,
          že jedu od svého štěstí vstříc neštěstí.