127

Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása;
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije zde bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzejí zemi.
          Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
          že každý uznává za vzor jen jejich krásu!