65

Vše, kámen, kov i zem a nekonečnost moří,
propadá zkáze a zániku — celý svět.
A jak má bojovat s tou rozběsněnou bouří
krása, jež sotva má síly co vonný květ?
Ó jak má odolat léto, jež dýchá medem,
strašnému náporu obléhajících dnů,
když tu spoušť Času zde zastavit nedovedem
branami z ocele a valy z balvanů?
Ó hrozné pomyslet! A běda, kde se skryje
před rakví, jíž je Čas, ten největší skvost Času?
Ty kroky prchavé — kdo pevný zachytí je,
kdo Času zakáže poplenit každou krásu?
          Ó nikdo, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad:
          že láska bude z mých časných slov věčně plát.